Kdo šílí a kdo ne
Obtíže čtvrtiny pacientů čs.nemocnic mají své kořeny v psychice
Proti duševní nemoci není nikdo imunní. Může vypuknout v každém věku a je možné na ni zemřít: z osmi lidí pobírajících invalidní důchod na psychickou chorobu jich sedm umírá, nejčastěji sebevraždou, v průměrném věku 39 let. Člověku postiženému duševní nemocí však hrozí i jiné nebezpečí: velmi často se stává, že nemocný kvůli svým psychickým obtížím přijde o práci, rodinu a o blízké. Je tím poškozen v jedné z nejpodstatnějších lidských potřeb: ztratí možnost někam a k někomu patřit.Duševní nemoc na rozdíl od dalších nemocí či postižení budí místo soucitu spíš odpor a strach. Ostrakizace duševně nemocných v minulosti dosáhla tak absurdních rozměrů, že se nemohli stát ani členy bývalého svazu invalidů.
Mít rád a být spokojen
V obecném povědomí existuje představa, že dokud člověk nejeví viditelné známky duševní úchylky nebo nemoci, dokud zjevně „neblázní“, je zdráv. Definice duševního zdraví jako „schopnosti milovat, pracovat a řešit své vztahy v souladu s kulturou a tradicí“ však rozšiřuje toto zjednodušené vnímání o prostor tvořivosti a citů, tedy prvků, kterých lidské společenství nemá nikdy dostatek. Toto pojetí zároveň zpochybňuje hranici mezi duševním zdravím a nemocí. Na jedné straně totiž nikoho nenapadne duševně nemocnému upírat schopnost mít rád, a na druhé straně: kdo z nás, „zdravých“, je skutečně spokojen se svou prací a svými vztahy? Tělo každého…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
