Zkuste si představit, že několik let perete pleny a několikrát denně cvičíte s plačícím dítětem. Vozíte je v kočárku ještě ve věku, kdy ostatní děti začínají chodit na balet nebo hrát hokej, radujete se z prvních nezřetelných zvuků, zatímco jiné maminky zapisují děti na angličtinu nebo na francouzštinu. Všichni po vás více či méně nápadně pokukují, vy se to snažíte nevnímat. I běžné denní záležitosti vás stojí značné úsilí. Všechno je mnohem, mnohem těžší.
„Mám možnost odložit dítě do ústavu nebo zůstat doma,“ říká příjemná a milá matka šestiletého postiženého chlapce. „Denní ústavy jsou přeplněné, takže zbývají celotýdenní nebo celoroční - to prakticky znamená dítěte se zbavit. Bojíme se, že by se tam s ním nic nedělo. Pořád ještě doufáme, že by se přece jen něco naučit mohl, přece jen vidíme pokroky, i když malé. A pak - je to naše dítě, pozná nás, má nás rád, i starší dcerka si na něj zvykla a má ho ráda, nejde ho prostě jen tak dát pryč.“
Zdravé, normální dítě potřebuje především matku, která mu v nejmladším věku zajišťuje všechny potřeby a postupně jej vede k čím dál větší samostatnosti, učí je žít ve společnosti ostatních. U dítěte postiženého na podobný cíl nemůže matka sama stačit, ani kdyby sebevíc chtěla. Nepomůže ani jednostranný odborník. Má-li zůstat naděje na to, že postižení bude zmírněno, musí to být péče nejen odborná, nejen individuální, ale i co nejvíce komplexní a soustavná.
Sen
Takovou péči…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
