O hroší kůži
(glosář)
Jestliže pouhých osm procent občanů považuje za nezbytnou podmínku demokracie svobodný tisk, pak jde jistě o zarážející statistický fakt. Uvědomíme-li si však téměř nulovou praktickou důsažnost i té nejodvážnější publicistiky, údiv mizí. Nejen lidé, už i problémy mají hroší kůži. Řeč teče, problém zůstává: namátkou - antisemitské tiskoviny a výroky, poslanci-agenti, hanebně diskriminovaní emigranti, netrestaní, nýbrž naopak žalující Minaříci, miliardové slušovické dluhy a úniky, akcelerující betonová gigantománie, vytržené listy z registrů a další zneužívání pravomoci ústavního činitele.
Já měl strach
Živoucím symbolem marnosti mého dvouročního psaní o televizi je jedno jméno: Hanuš Hackenschmied. Píšu o tom od podzima 1990 - zbytečně. Mluvím o tom dokonce na obrazovce (září 1991) - marnost. Jelikož sám občas pranýřuji kampaňovitost, tj. pojmenování problému a jeho následnou ignoranci, nepříliš nadšen sedlám znovu Rosinantu. H. Hackenschmied, původně televizní střihač, od roku 1988 režisér zpravodajských a publicistických pořadů, natočil roku 1989 pořad o lednových událostech Říkají si nezávislí (scénář: D. Žáková, u StB pod jmény Soňa a Smoky, jinak pilná přispěvatelka bulvárních poledníků).Pořad byl tak zavilý, že samotným stranickým bossům připadalo netaktické jím jitřit veřejné mínění a k plánovanému vysílání 23. 2. nakonec nedošlo. H. Hackenschmied jej režíruje ve chvíli, kdy titulní hrdinové sedí ve vazbě a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 16 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
