Ázerbájdžánská ofenzíva
Vojenská a diplomatická aktivita v Zakavkazsku
Zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci muselo hned po přijetí nových členů ze SNS řešit jejich problémy. Dalšími členy tohoto prozatím především debatního orgánu se totiž staly i Arménie a Ázerbájdžán. Řešení bylo přesně takové, jak se na nefunkční zárodek sluší: československý ministr zahraničí dostal plnou důvěru, aby se jako současný šéf KBSE jménem této organizace do věci plně vložil, přičemž Severoatlantická rada ho prý bude v jeho úsilí podporovat. Jak vzdálené jsou představy od skutečnosti, potvrdil krátce nato výrok Jiřího Dienstbiera v tom smyslu, že se pokusí co nejdříve navštívit oblast konfliktu. Ministr vyzval i k vytvoření týmu pozorovatelů KBSE, kteří by byli nasazeni přímo v Náhorním Karabachu, a samotná KBSE uspořádala „výjezdní zasedání“ vysokých zmocněnců v Helsinkách. Zapomíná se však na jednu velmi důležitou věc, která od počátku provází helsinský proces: na nedostatečné nástroje k prosazování rozhodnutí, podaří-li se vůbec nějaká přijmout.
Podle tbiliského scénáře
Boje v samotném Náhorním Karabachu se minulý týden podle předpokladů vyhrotily a po svržení prezidenta Mutalibova začala ázerbájdžánská ofenzíva. Stojí za povšimnutí, že převrat v Baku proběhl podle tbiliského scénáře: Mutalibovovi, stejně jako v Gruzii Gamsachurdiovi, pohrozila opozice vojenskou akcí, když neodstoupí, a ve vhodnou chvíli se na stranu vzbouřenců přidal předseda…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 16 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
