Alexander Buchner alias Sandor Egerváry
aneb: co všechno se dá slavit
Soudě podle toho, jak dnes píšou naše hudební časopisy, se v české hudbě za totalitních dvaačtyřicet let nestalo vlastně nic, co by volalo po nápravě. Není divu: v hudební sféře zůstalo na svých místech mnoho lidí, jiní si v tichosti prohodili funkce. (Stačilo např. přejít ze Supraphonu do Pantonu nebo jiného hudebního vydavatelství.) Sametově a elegantně. Titíž lidé vládnou hudebním vydavatelstvím, předsedají české hudební společnosti, řídí hudební fond, sedí v redakcích nebo v redakčních radách, přednášejí na vysokých školách atd.Jeden z nejhorlivějších exponentů stalinské éry - Jaroslav Jiránek - získal vysokoškolskou profesuru. Došlo ke kuriózní situaci: ten, který v padesátých letech nesměl z politických důvodů studovat, jmenuje profesorem právě toho, který se v oněch letech proti „třídnímu nepříteli“ angažoval přímo fanaticky… Nejvyšší stranický představitel hudební sféry tzv. normalizace, první tajemník Svazu českých skladatelů a koncertních umělců L.Kubík se „po sametu“ přesunul na profesorské místo do USA: přichystali mu je tam jeho dlouholetí ruští spolupracovníci. Není v tom směru výjimkou - pobytová stipendia v západních zemích teď dostává nejeden starý komunista.Je známo, že komunistická strana vzala po válce pod ochranná křídla nejednoho z těch, kdo za války horlivě sloužili nacistům. Dnes bychom se k této problematice vraceli už snad jen v rámci nějaké odborné studie…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 17 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
