Zákon o době nesvobody
Jen další bezzubá deklarace
Na okraji rozbouřené státoprávní diskuse onoho 13.listopadu, kdy pár desítek slovenských poslanců spolu s českými komunisty zablokovalo v parlamentu dohodu v otázce referenda, schválilo Federální shromáždění, aniž to veřejnost pořádně zaznamenala, zákon o době nesvobody. Zákon však za pozornost vskutku stojí, je totiž markantním příkladem samoúčelnosti, do které může zákonodárný proces vyústit.
Bez významu
Zákon postrádá, ať se nad jeho paragrafy zamýšlíme sebevíc, jakýkoli konkrétní a praktický dopad. Nemá ani základní znaky, které činí zákon zákonem: nevymezuje okruh osob, jichž se týká, necharakterizuje jejich činnost, neurčuje postih. Skládá se všeho všudy ze tří vět.V první se praví, že komunistický režim v letech 1948–89 porušoval lidská práva i své vlastní zákony. Paragraf dvě zní, že právní akty přijaté v době uvedené v paragrafu 1 - to znamená za komunismu - se sice ruší, ovšem jen za předpokladu, že tak stanoví zvláštní zákony (jinými slovy zákony, ať už restituční či rehabilitační, které již byly schváleny a v nichž je tak jako tak vždy uvedeno, jakých dřívějších právních aktů se týkají). A závěrečná věta stanoví, že tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Kdo má pocit, že něco velmi podobného v parlamentě už jednou slyšel, má dobrou paměť: deklaraci o době nesvobody schválilo FS skutečně už před drahnou dobou a mnohokrát se pak na jeho adresu snesla ostrá kritika, že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
