Syn už má domov v Německu

3. 11. 1991

Milá paní Rosl z Německa,kdysi ze Sudet. Setkaly jsme se před Vaším bývalým domem, kde Váš manžel zastavil Vaše hezké auto a daly jsme se do řeči.Řekla jste, že jste si chtěli prohlédnout Váš bývalý domov, ale že Vás nepustili dovnitř ze strachu, že byste tam už zůstali. Do zahrady jste směli, i natrhat ovoce ze stromů Vám dovolili.- Z Vašeho stromu.- Z mého bývalého stromu - říkáte se stopou smutku.- Chtěla byste se vrátit?- Za nynějších okolností ne. Ale stýská se mi. Stýská se nám všem, kteří jsme museli odejít. Daří se nám v Německu dobře, ale lidé jsou přece jen jiní. A víte - domov, to jsou především lidé.Ovšem z toho domova mnoho nezbylo. Jezdili jsme k příbuzným na Jelení. Zůstaly tam však jen dva domy. Kam se poděla vesnice?- Slyšela jsem, že při Závodu míru, který tudy vedl jen jedinkrát, byla vesnice i s kostelem a hřbitovem buldozery srovnána se zemí. Aby účastníci závodu neviděli a film nezachytil zchátralost opuštěných domů. Neříkám to však.- U nás se teď dost mluví a píše o tom, že odsun neměl být.- Ano, ale proč se to svaluje na Čechy? Vždyť o tom rozhodly vítězné velmoci.- Jistě, ale prováděli ho Češi. Dveře domů jsme nesměli zamykat. Najednou k lidem vtrhli, někdy uprostřed noci, a řekli jim, že za 10 minut musí odejít.- Vím. S dvaceti kilogramy.- Copak se dá něco zabalit za deset minut?- Vaši rodinu odvedli také tak?- Ne. Otec byl sociální demokrat, tak nám to řekli týden napřed. A dovolili 50 kg na osobu. Jenže já…