Nelze se vracet k historii
Gruzie na prahu občanské války
Před odjezdem do Gruzie nám nebyl nikdo v Československu schopen podat podrobnější informace o tamější situaci; telefon na lince Tbilisi-Praha nefunguje, dopis jde jedním směrem šest až sedm týdnů a fax na Svazu styků Gruzie se zahraničím ani na tbiliské univerzitě, se kterými jsme měli být v kontaktu, nemají. A tak jsme měli v Praze jen mlhavou představu o bohaté historii Gruzie, o tom, kdo je prezident Zviad Gamsachurdia, že to v poslední době stále více jiskří mezi Moskvou a Tbilisi, protože Gruzie vyhlásila nezávislost, znali jsme pár zeměpisných údajů a tabuizovaný pojem Jižní Osetie.Přesto, jak jsme se později dozvěděli, bylo třeba i tyto sporé informace, většinou přicházející přes Moskvu, a tudíž zkreslené a neúplné, brát s rezervou.
Lopatkový mor
"Na připojení ke Svazu v jedenadvacátém se nás sice nikdo neptal, ale dlouhou dobu jsme ruskou nadvládu útrpně snášeli. Báli jsme se a taky zlenivěli. Až s příchodem Gorbačova nám svitla naděje na odtržení. Začala se aktivizovat některá hnutí za nezávislost… Věřili jsme a byli jsme naivní. Pak přišel 9.duben 1989. Černé barety vtrhly do centra Tbilisi a ostrými vojenskými lopatkami začaly řezat do nevinných lidí! Dvacet jich tehdy zabili! Při útoku navíc použili jedovatý plyn, jehož složení není dosud známé! Celou Gruzií a myslím i soudnými lidmi za hranicemi to hrozně otřáslo. Masakr se vryl do paměti jako Lopatkový mor.Je jasné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
