Zvrat v SSSR

Noc z 12. na 13.ledna 1991 rozhodla o osudu oficiálně proklamované perestrojky. Přestavba pokračovala tak dlouho s úspěchy natolik problematickými, že se nakonec vše vrací do starých kolejí. Znamená to však, že se situace v SSSR nezměnila?

Že se Sovětský svaz pokusí využít pro radikálnější řešení laviny svých vnitřních problémů mlžnou clonu Perského zálivu, bylo zřejmé. Méně jasné bylo, jakou formou tak učiní. Odtud také poněkud opatrná reakce Západu na první zprávy z krvácejícího Vilniusu. Pouze italský a polský tisk srovnal Moskvu ihned po invazi do Litvy s Bagdádem. Je zřejmé, že postup Západu by byl mnohem ostřejší, kdyby se dala vyloučit možnost, že SSSR přehodnotí svůj vztah k válce v Perském zálivu.

V tomto světle je jasnější i odchod E.Ševardnadzeho z politické scény. Zřejmě nebyl ochoten dávat všanc reálné pozitivní výsledky zahraniční politiky a chápal, že diktatura navrátí východní državu hluboko zpět. Jasnější je i zcela čerstvá výzva Muammara Kaddáfího, který lituje, že význam SSSR v poslední době značně poklesl, a nabízí, že vystoupí na Rudém náměstí, aby probudil v sovětských lidech novou imperiální hrdost a pýchu.

Dva prezidenti

Největšími politiky současné sovětské scény jsou nesporně Gorbačov a Jelcin. První z nich s nepředstavitelně rozsáhlou sbírkou pravomocí, jež z poslanců dokázal vymámit; druhý s popularitou a nadějemi, jež do něj dnes vkládají nejen státní příslušníci RSFSR. Rozdíl mezi uvážlivým, až žoviálním…