Nikdo neví, jak tady žijeme
Jedličkův ústav zevnitř
Byla jsem pověřena napsáním reportáže o Jedličkově ústavu (JÚ), protože jsem o problému tohoto zařízení nevěděla vůbec nic, a tudíž se dala předpokládat má objektivita a nezaujatost. Z popudu ředitelky Krčkové jsme prošla jednu ze sociálních staveb architekta Miluniče, Dům důchodců v Chodově; dům se mi líbil, což jistě není podstatné, ovšem jednoznačně kladně se k bydlení vyjádřilo i několik jeho obyvatel a zaměstnanců. Věděla jsem, že během pár návštěv problém nepostihnu, a proto jsem se rozhodla položit hlavním aktérům causy Jedličkův ústav dvě anketní otázky s tím, že objektivní pohled na problém vyplyne z jejich odpovědí. Hned první návštěva areálu na Vyšehradě mne vyvedla z naivního omylu: v JÚ jde o víc než o koncepční spor dvou stran; Jedličkův ústav je jakousi miniaturou naší republiky a probíhá v něm tvrdý boj o moc, v němž se subjekt (děti) staly objektem zmíněného zápolení. I zde se lze přesvědčit o tom, jak snadno se destruuje a jak obtížný, pracný a nevděčný je opačný proces.Moje otázky byly:1. V čem podle vás spočívá současný problém Jedličkova ústavu?2. Jak ho lze řešit?
Kámen úrazu
Mgr.Jiří Šmíd (49), ředitel Základní školy (od 1.8. 1991), v JÚ pracuje dvacátý rok1. Jsme tady dvě instituce: jednak školská (kterou spravuje ministerstvo školství a jejímž úkolem je vzdělávání dětí); sem patří mateřská, základní a zvláštní, obchodní a rodinná škola a gymnázium. A potom je zde…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
