Ve vesnici Parchomivka se na jaře 1933 stalo toto: vůz, který každý den sbíral mrtvá těla, zastavil u domu rolníka Kovala. Koval prosil, aby ho nechali, že je pouze vysílený. „Nenakládejte mne, dejte mi jen něco jíst, já jsem živ,“ ale hrobaři odpovídali: „Pospícháme a nemáme chuť se pro tebe za chvíli vracet, stejně umřeš!“ Živého Kovala hodili do společného hrobu. V noci se vyhrabal zpod mrtvých těl a šel ze hřbitova domů. Příbuzní mu přinesli vařené maso z mršin a on se pozvolna uzdravil. Žil ještě v roce 1941. Přátelé mu dali přezdívku „Nesmrtelný“.
Zatímco v předešlých třech dílech jsem se zabýval svědectvím svých sester, tady chci uvést vyprávění dalších postižených a očitých svědků tak, jak se ke mně v průběhu let dostávala. Svět by měl znát pravdu. Tzv. socializace vesnice ani zdaleka neprobíhala podle šablony „Rozrušené země“ Šolochova. Organizovaný hlad pomohl Moskvě srazit na kolena ukrajinské rolníky a likvidovat jednou provždy ideu o drobném individuálním vlastnictví. Úděsného záměru bylo dosaženo tím, že úřady odebraly rolníkům veškeré potraviny a nejdůležitější životní potřeby.
Nejprve citát z několika oficiálních dokumentů:
"Za účelem ztotožnění významu státního a kolchozního vlastnictví a za účelem větší ochrany tohoto vlastnictví bude se rozkrádání takového majetku trestat:
1) trestem smrti zastřelením a konfiskací veškerého majetku
2) trestem odnětí svobody, který nesmí být menší než deset let, a konfiskací majetku" (Pravda 8…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
