Kalvárie ukrajinského národa (III)
Další díl vzpomínek dvaadevadesátiletého Lazara Pavlyšena na dobu uměle vyvolaného hladomoru, kterým bolševická moc chtěla ve třicátých letech zlomit ukrajinské rolníky a přinutit je ke vstupu do kolchozů.
„Udávání a osočování bylo na denním pořádku. Udávali a pomlouvali jeden druhého sousedé, bývalí přátelé, bratři a sestry, synové a dcery. Například naše sousedka, Sekleta Pavlaková, klidně udala své rodiče jako nepřátele sovětské moci. Vyhnala svého tatínka a maminku z chalupy a oni pak zemřeli hlady v cizím bytě.“
„Marto, řekni mi něco o lidech jmenovitě, co víš o jejich osudech, jak se s nimi zacházelo. Samozřejmě si je všechny z celé vesnice nemůžeš pamatovat, ale řekni o těch z tvého okolí, z Naťalivky.“
"Dobře, ale bude to na přeskáčku. Budu mluvit a přitom si třeba vzpomenu na něco, co se stalo ještě dřív, před 10–15 lety.
Sovětská vláda nelituje hříchů
Před tím, než nás vyhnali z chalupy a ze dvora, bylo to asi v roce 1928 nebo 1929, žili jsme všech pět osob v kuchyni. Jediný pokoj, který jsme kromě kuchyně měli, nám odebrala silrada (obecní rada - obdoba čs.MNV, pozn.aut.). V tom pokoji bydlel bezplatně její zaměstnanec, jakýsi Kotlarevskij, Rosijanin (taky příznak doby - Rus tajemníkem na ukrajinské vesnici). Museli jsme mu poskytnout zdarma také stravu. Tytéž výhody požíval po něm jakýsi Barskij, také Rosijanin a potom nějaký milicionář. To byl trest za to, že otec nevstoupil do kolchozu, že měl 6 hektarů, které se svou rodinou obdělával. A kvůli tomu se dostal na pranýř - ‚kulak, vydřiduch‘. Přitom za celý život náš tatínek nevykořisťoval nikoho ani vteřinu. Jestliže učiněné příkoří, okradení tatínka o veškerý, těžce vlastní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
