Charakter hospodářské politiky státu vůči monopolu nepochybně souvisí s typem státního útvaru, se způsobem výkonu práva a moci ve státě, s jeho politickou strukturou. V demokratické společnosti budované na principech svobody jednotlivce a přirozené hře konkurenčních sil se monopolu obvykle nedaří. Fašistické, komunistické a socialistické režimy jsou pro něj živnou půdou. Centrálně plánované ekonomiky jsou extrémním případem, v němž monopol představuje základní princip fungování. Za desítky let je tento princip hluboce zakořeněn, je zakotven v nesmírném množství zákonů, předpisů, vyhlášek a nařízení. Sídlí v byrokratických orgánech státní správy, rozsáhlých regulačních agenturách a především v silně koncentrované struktuře státních podniků, uměle propojovaných ve velké celky. „Lze pochybovat, zda zbyde ještě důvod k antimonopolní politice, jestliže se vláda důsledně zdrží vytváření monopolů a jejich udržování.“ (F.A.Hayek)
Tento přístup k hodnocení monopolu podstatně souvisí s přístupem k demonopolizaci u nás, souvisí s hledáním odpovědi na otázku jak, jakými nástroji a do jaké míry demonopolizovat bývalou centrálně plánovanou zestátněnou ekonomiku.
V závislosti na zvolené koncepci transformace ekonomiky je možné zvolit dvě cesty k demonopolizaci. První, nepřímý přístup nepočítá s přímými zásahy státu do velikostní struktury podniků. Ponechává stávající státní podniky jejich vývoji, pouze odstraňuje legislativní, technické, finanční, administrativní a další…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
