Lágry padesátých a šedesátých let

V nedávné televizní relaci se hovořilo o odbojové práci, jako by začala až rokem 1968. Nevím, zda si autor pořadu uvědomuje, jak takový postoj zapůsobí na diváky, kteří v padesátých letech prošli komunistickým peklem, kdy se nevynášely rozsudky na měsíce vězení, ale rozsudky smrti, doživotního nebo pětadvacetiletého věznění, a kdy odsouzení na deset nebo méně let bylo považováno za nejmírnější trest. Také zážitky v koncentračních táborech a likvidačních věznicích byly v padesátých letech zcela odlišné od zážitků po roce 1968; tehdy šlo o šibenice nebo o ztrátu života ubitím, zastřelením nebo pomalým umíráním na následky radioaktivního záření. Nebylo by však spravedlivé, kdybychom mluvili jen o letech padesátých: teror pokračoval i v následujícím desetiletí. My, kteří jsme prošli komunistickými lágry, jsme nikdy neustali v zápase za svobodu a demokracii a stavěli jsme se proti nelidským metodám komunismu.

V roce 1956 vystoupil nestoudně zástupce Československa v OSN a žádal o projednání otázky vlivu radioaktivního záření na lidské zdraví. Měl přitom na mysli jaderné zkoušky v USA. Že byly radioaktivitě vystaveny také desetisíce vězňů na Jáchymovsku a Příbramsku, to komunistům nevadilo. Dokonce jim vyhovovalo, že svým odpůrcům podlamují zdraví při dobývání uranu pro cizí velmoc. Požadavek čs.představitele v OSN nás vězně pobouřil natolik, že jsme vystoupili na ochranu svého zdraví a životů. Psali jsme výzvy a rezoluce OSN, americkému Kongresu, všem demokratickým…