Uzavřené město

Na osud sovětského vojína Alexejeva Vitalijeviče Masljajeva, který 17.4.letošního roku požádal Kancelář prezidenta republiky o politický azyl a kterého ministerstvo vnitra vydalo neznámé posádce volhy se sovětským číslem, bychom neměli zapomínat. Je to velmi citlivý problém naší morálky a odpovědnosti. Proto jsme se pokusili vypátrat bližší informace o jeho dalším osudu.

Velení sovětských vojsk rozmístěných na našem území pracuje v Milovicích. Tamtéž stojí sovětská posádková věznice. Za ohradou z vlnitého plechu čeká na své pasažéry zamřížovaný vězeňský vagón. Čas od času se tento vůz připojuje k milovickému rychlíku do Moskvy, aby odvezl hrstku bledých, ke kovovým tyčím přitisknutých obličejů…

Na veřejné cestě mezi milovickými kasárnami a kukuřičným polem míjím skupinku vojáků nacvičujících zápasnické chvaty. V houští, kam si, soudě podle udupané trávy, chodí sovětští vojáci odpočinout od ubíjejícího kasárenského drilu, hledám někoho, kdo by byl ochoten mluvit. Najednou mne obkličuje pětice mužů v maskáčích sovětské armády. Slušně vysvětlují, že je poslal velitel. Zřejmě myslí, že mám v křoví schůzku s nějakým zběhem. Uteklo jim prý už mnoho vojáků.

Velitel komanda mi říká, že většinu dezertérů naše úřady vrátily. Prý je správné, že skončili za mřížemi - přece zradili vlast. On sám pochází z Moskvy a u nás slouží druhým rokem. Je komsomolec a nemůže pochopit, proč nechceme komunismus, proč sovětskou armádu najednou vyháníme. Víc mi neřekne;…