Humanita ano, pomoc ne!

Na přelomu února a ledna 1990 došlo na rakousko-české hranici v prostoru obce Horní Dvořiště k zajímavé příhodě. Jistá československá občanka, mimochodem velmi vzácná žena, jedna z vůdčích osobností naší předlistopadové opozice, byla rakouskými orgány zadržena při pokusu o převoz pětičlenné kubánské rodiny na území Rakouské republiky. Strážníci se s uprchlíky nejdřív příliš nemazali a chtěli je okamžitě vrátit nejen do (tehdy ještě) ČSSR, ale přímo do rukou kubánských úřadů. Díky obětavé ženě se však z původně lokální banality stal politický problém: mezi Prahou a Vídní zvonily telefony tak dlouho, až nakonec všechno skončilo dobře. Vyděšení narušitelé hranic mohli zůstat na správné straně barikády.

Místním policajtům se tohle řešení samozřejmě nelíbilo, a naše česká průvodkyně se tedy pokusila trochu je před odjezdem dojmout. Vyprávěla jim o hrůzách kubánského režimu, o nebezpečí, kterému jsou přítomní kubánští občané vystaveni, o humánním aspektu celé věci. Jeden z posluchačů to nevydržel a po chvíli jí skočil do řeči: „Milá paní, tohle všechno my známe. Ale když tolik chcete pomáhat, tak proč si, prosím vás, nenecháte nějaké ty ohrožené uprchlíky doma?“ Dá se samozřejmě namítnout, že situace v únoru nebyla ještě tak stabilizovaná, aby zde kubánští disidenti mohli zůstat bez rizika teroristického ataku ze strany Fidelovy ambasády. Dobrá. Podívejme se tedy, jak vypadá azylová nabídka dnes, osm měsíců po faktickém převzetí moci demokratickou opozicí. Podle asi…