Zimbardo: Kluci bez otců častěji utíkají k videohrám a odpojují se od reality

"Společnosti vydávající videohry každý den soutěží o mozky, oči a prsty mladých mužů - a brzo jistě začnou soutěžit také o mladé ženy,“ říká Philip Zimbardo (84). Jako psycholog se proslavil v 70. letech tzv. stanfordským vězeňským experimentem, jenž spočíval v uzavření dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování.  Nedávno rozvířila diskusi jeho kniha Odpojený muž, ve které popisuje společenské selhávání mladých mužů, jejich hraní počítačových her i sledování pornografie. Kritizuje rozpad rodin a mluví o chybějících otcích, kteří by od chlapců požadovali lepší výsledky. Některým ohlasům to zní jako kritika moderní výchovy i liberálního smýšlení, která v poslední době získává na síle. Zimbardo však namítá, že není prudérní ani konzervativní a vše má podloženo v datech.

O vašem vězeňském experimentu jeden z jeho účastníků řekl, že byli „otroky situace“. Nezabýváte se vlastně v Odpojeném muži nový celospolečenským „situačním otroctvím“?

To je dobrá úvaha. Ano, celou kariéru jsem se soustředil na to, proč dobří lidé dělají špatné věci -  ale obvykle ostatním. A na to, jak jsou naše životy ovlivňovány sociální situací, což si často ani neuvědomujeme. Důležité jsou totiž role, které hrajeme. Někdo řekne „ty jsi vězeň a ty jsi dozorce, ty jsi paní v domácnosti, ty jsi manažer“ - a my se jimi staneme. Nicméně v Odpojeném muži jde o něco nového, v tomto případě dělají dobří lidé špatné věci sami sobě.

Co bylo zásadním impulsem k napsání knihy, ve které varujete před „alarmujícími trendy“ v generaci mladých mužů?

Když můj syn Adam studoval na Stanfordu, miloval video hry. Tehdy se ještě hrály na konzoli, která byla ve studentském centru, takže jste tam museli dojít, vystát frontu a zaplatit čtvrťák. A když jste zahráli kolo dostatečně dobře, dostali jste jednu hru zdarma. Adam tam hrával celé hodiny. Problém byl, že konzole měli jenom dvě, takže ostatní studenti na něj byli naštvaní. Já jsem se na něj občas zašel podívat a bylo jednoznačné, že je na nich závislý. Jakmile jednou začal hrát, nemohl přestat.

To mě podnítilo, abych napsal článek o nebezpečí videoher. Nicméně potom jsem na něj zapomněl. Až později, myslím, že v roce 2010, mě dramaturg TED konference požádal o provokativní přednášku. Tak jsem si připravil řeč o úpadku chlapců; o tom, proč mladí muži sociálně, sexuálně a akademicky selhávají a jestli s tím něco můžeme dělat. A to video se začalo virálně šířit a viděly ho miliony lidí. Tak jsem se rozhodl napsat krátkou e-knihu speciálně pro TED a později jsem ji s Nikitou Coulombe ještě rozšířil do plnohodnotné knihy.

Ukazujete v ní na obsáhlých datech destruktivní vliv přemíry hraní počítačových her a sledování pornografie. Proč je tak snadné jim propadnout?

Protože jsou navržené tak, aby nás fascinovaly. Videohry jsou miliardový průmysl, najdete je v každé zemi. A navrhují je velice schopní tvůrci a programátoři, kteří mají dobré psychology jako poradce. Hry vás umějí vtáhnout, jsou orientované na akci. Něco se v nich mění skoro každou vteřinu, takže musíte být pořád ostražití. A je to jedna z mála věcí v životě, v nichž je zaručeno, že čím víc budete „cvičit“, tím budete lepší. Když hrajete na klavír, tak se samozřejmě s praxí zlepšujete, ale pokud nemáte velký talent, narazíte na bod, kdy se zlepšovat přestanete. U videoher se zlepšujete neustále, máte i tabulky porovnání s ostatními hráči, kteří dotyčnou hru taky hrají, a téměř každý měsíc vyházejí nové hry. Navíc jsou dnes ve 3D, takže postavy působí skutečně. A odhaduji, že jakmile začnou být finančně dostupné brýle na virtuální realitu, tak si je mladí kluci nikdy nesundají. Protože ta hra bude u vás v hlavě.

A pornografie?

To je totéž. Také je to miliardový průmysl, dokonce i hodnoty ve videohrách a pornografii jsou stejné. Jsou to dominantně-mužské hodnoty jako soutěživost, výkon, nadvláda a objektifikace ostatních. V pornografii je to žena, kdo je objektem, ve videohrách je to nepřítel. A v některých druzích pornografie to dokonce vypadá, jako by nepřítelem byla žena. Co činí pornografii i videohry návykovými, je pak jejich dostupnost dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, zadarmo, online. A téměř všude na světě, snad až na Írán a Čínu. Máte k nim přístup i na telefonu. A ve většině případů neexistuje kontrola rodičů, proto je tak snadné se stát závislý.

A jaké jsou konkrétní dopady na psychiku jedince?

Pornografie a videohry stimulují něco, čemu jsem ve svých výzkumech o psychologii vnímání času začal říkat „hédonistická orientace na přítomnost“. To znamená, že žijete pro přítomný moment, na jehož základě také děláte neuvážená rozhodnutí. Nikdy nepřemýšlíte nad tím, jaké budou mít vaše činy důsledky. A také pořád hledáte novotu a nové požitky. Pornografický průmysl nabízí stovky webových stránek a na všech je nekonečná variabilita. Jsou tam stovky kategorií různých sexuálních praktik a stále se přidávají nové.  Zajímavé na této závislosti na – říkejme tomu umělá realita – je, že se vzdáte reality sociální. Nikdy neprocvičujete mluvení! A když neprocvičujete mluvení, nejste v tom dobří. A když v tom nejste dobří, nechce to dělat. Tudíž dnes mladí muži dnes neumí ani neverbální komunikaci - jako vytvořit oční kontakt, přikývnout nebo zavrtět hlavou. Neznají to, čemu říkáme účast.

To platí i pro videohry?

Problémem videoher je hlavně izolace a přemíra. Nejsem prudérní, na pornografii ani videohrách není nic špatného. Hraní videoher dokonce může zlepšit kognitivní schopnosti, když hrajete dvě nebo tři hodiny, dokonce i každý den. Problém je, jakmile se to roztáhne na čtyři nebo pět hodin, pak nastává v kognitivních schopnostech obrovský propad. A většina dětí, která je závislá, hraje i deset hodin každý den.

Dívek se to podle všeho netýká. Data z vaší knihy jasně ukazují, že jsou dnešní mladé dívky úspěšnější ve škole a sociálně aktivnější. Proč je pro dívky snazší odolat „svodům“?

Kdyby měly videohry více ženských hodnot jako sdílení a spolupráce, nejspíše by je hrálo také hodně žen.

Videohry jsou podle vás i útěkem ze světa, který klade na člověka nároky, do imaginární reality, jež nároky neklade. Velkou část profesního života jste zasvětil výzkumu stydlivosti a „léku“ na ni. Vidíte mezi fenoménem stydlivosti a odpojeným mužstvím souvislost?

Ano, je tam spojitost. Děti, které jsou stydlivé, budou mít pravděpodobně větší tendence rezignovat na hrozbu sociálního odmítnutí. A videohry jim dávají něco, čím můžou vyplnit čas, který tím získají. Ale když začnete hrát videohry a sledovat pornografii v příliš nízkém věku, vzniká nový druh stydlivosti. Protože potom nejen nevíte, jak se chovat ve společnosti, ale už to ani nechcete zkoušet. Dřívější stydlivost spočívala v tom, že jste se chtěli sociálně zapojit, ale nevěděli jste jak. Dnes už se mladí muži ani nechtějí zapojit.

Když jsem se po stanfordském experimentu začal věnovat psychologii nesmělosti, přišli jsme se studenty na to, že velká část stydlivosti je jednoduše nevědomost a neznalost, co ve společnosti dělat. Ale tenhle nový druh stydlivosti je způsoben nezájmem. Řeknete si: „Nechci jít na večírek, nechci být odmítnutý, nechci plýtvat svůj čas na kamarády, kteří nejsou tak chytří nebo zajímaví.“ A nic na světě, žádná žena, není tak zajímavá jako tisíce pornokráloven, které jsou zdarma na internetu, nebo jako World of Warcraft.

Když kritizujete hraní počítačových her a absenci otce v rodinách, může se to zdát jako konzervativní kritika moderní doby. Z jaké pozice jste knihu psal?

Je to kritika stoupajícího neúspěchu rodin. Já mám sicilské zázemí, kde rodina byla vždy nejdůležitější věc. Dnes rozvodovost stoupá v každé zemi. V Americe je to 40 procent, v České republice to je myslím…

Ještě více, teď okolo 50 procent.

Ano, a rozvodu typicky předchází nepřátelství mezi maminkami a tatínky. Tudíž děti vidí rodiče, kteří se dříve milovali, a nyní se nenávidí. U soudu obvykle dostane děti do péče matka – a důvod, proč pak absence otce přispívá k závislosti na videohrách, je to, že maminky poskytují lásku bezpodmínečně: „Maminka tě vždycky bude milovat.“ Když dítě přinese domů špatnou známku nebo poznámku, matky dítě obvykle obejmou a řeknou „příště se víc snaž, mám tě ráda“. Otcové udělají opak. Říkají „To nestačí, musíš mít lepší výsledky, nebo ti sebereme konzoli“. Dnes mladí muži ztrácejí tuto vnější motivaci, která přichází od otců vyžadujících lepší výsledky. Není to tak, že by se maminky nezajímaly, ony se zajímají - ale jak se ukázalo v mnoha rozhovorech, které jsme v rámci výzkumu provedli, ani nevědí, kolik hodin denně jejich děti hrají videohry nebo sledují porno. Mají radost, že je jejich chlapec doma, ne venku v gangu, a že nedělá problémy.

V souvislosti s úspěchem dívek věnujete kapitolu tomu, že vzdělávací systém víc odpovídá jejich studijnímu stylu.

Napřed bych poznamenal, že všechno, co řeknu, je podloženo daty. Chlapecký mozek se v mladém věku vyvíjí pomaleji než dívčí. Takže když je dětem pět, kluci ještě nejsou tolik připravení na školu jako holky. Což způsobí, že jim to jde hůř, takže ve velmi mladém věku velká část kluků začne mít pocit, že škola je věc, ve které vynikají holky. Zjistili jsme také, že v mnoha školách od základních až po střední, je 70–90 procent učitelek. A mnohé z nich jsou samozřejmě velmi dobré učitelky, ale mají logicky víc ženské hodnoty než mužské. Navíc jsou učitelé na většině škol velmi nedostatečně zaplacení - což z učitelství dělá nepříliš žádané povolání pro muže, kteří v mnoha případech stále cítí, že by měli mít větší příjem než jejich žena. Tak to prostě je.

A co z toho plyne?

Jelikož většina pedagogů jsou ženy a dívky jsou v mladém věku zralejší pro školu než kluci, mají dívky větší šanci stát se učitelčinou oblíbenkyní. Jednoduše proto, že jsou aktivnější, odpovídají na otázky, a tak podvědomě dochází k tomu, že dívky dostávají lepší známky než kluci. Existují studie, ve kterých bylo pohlaví žáka při známkování zakódováno, a mnoho rozdílů ve známkách mezi kluky a děvčaty pak zmizelo. Řešením tedy je, že je potřeba z učitelství udělat zajímavější, finančně zabezpečené povolání - a také připravovat učitele na to, aby využívali prvky z her a vizualizaci pro upoutání pozornosti svých žáků.

Výsledky vašeho vězeňského experimentu jsou obecně známé, společnost aspoň tuší, jak snadno může podlehnout situaci a páchat zlo nebo jeho páchání dovolit. V knize Luciferův efekt ale píšete o hrdinech, kteří tomu i ve „zlem prolezlé společnosti“ dokážou odolat. Jako příklad zmiňujete i Václava Havla. Co člověka činí schopného odolávat společenskému svodu ke zlu?

Nejdůležitější a zároveň první věc je uvědomit si to. Většina z nás mylně věří, že naše chování je zcela v naší vnitřní moci. Že si snadno můžeme vybrat mezi dobrem a zlem. Ale v životě to není tak jednoznačné. Vidíme, jak zmíněné pravicové extremistické vlády svět zjednodušují.  Říkají: „Jsme tu my proti nim.“ A má to i příčinu, o které bychom měli víc mluvit. Dnes je tu poptávka, aby byl každý člověk „občanem světa“. Aby byl uvědomělý, aby věděl nejen to, co se děje v jeho rodině, v jeho komunitě, v jeho zemi. Pro mě je to poněkud anti-demokratické, do jisté míry nám to odebírá možnost volby. A také proto totalitární vůdci mohou říkat ono „my to víme líp“.

A co bychom si měli uvědomit při hraní her?

V prvé řadě, že hraní videoher a sledování pornografie je krátkodobá zábava, ale z dlouhodobého hlediska nebudete ani kvalifikovaní pro dobré zaměstnání, ani nebudete zajímaví pro žádnou ženu. Když jsem tehdy mluvil na TED konferenci, zvonil jsem na začátku výstražně zvoncem. A tehdy jsem klukům řekl, že pro ně nemáme řešení, ale dnes ho snad máme. Je důležité vědět, že tohle není vývojová fáze - byť to tak někdo nazývá, protože děti procházejí různými fázemi. Tohle je jiné. Společnosti vydávající videohry každý den soutěží o mozky, oči a prsty mladých mužů; a brzo jistě začnou soutěžit také o mladé ženy. Nejenže se to nezmění, bude se to zhoršovat. A další velká změna přijde - jak už jsem řekl - s dostupností brýlí na virtuální realitu. Nedávno jsem je zkoušel a jsou fenomenální. Plaval jsem v akváriu se žraloky, a když jsem natáhl ruku, tak z ní vystřelovaly ryby. Na určité úrovni si uvědomujete, že vše je umělé, ale čím déle to provozujete, tím snáze „uvíznete v akváriu“ - v té nové umělé realitě.