Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Vzpomínám si, jak na lidi pouštěli psy

Autor: Jaroslav Bahník
Autor: Jaroslav Bahník

Jaroslav Bahník poslal redakci Respektu svoje fotografie z Palachova týdne. Přetiskujeme je spolu s následujícím rozhovorem:

Vytáhl jste snímky od té doby poprvé?

Já na ty fotky se nerad dívám, jsem zklamaný, že komunisti mohou vyprávět, že Jan Palach byl podvodník a Miladu Horákovou popravili po právu. Vytáhl jsem je kvůli výročí a uvědomil si, že od té doby už uběhlo třicet let.

Co jste tehdy dělal a proč jste na demonstrace chodil?

Tehdy jsem měl po maturitě, jsem ročník 1967. Jsem antikomunista od mládí, děda byl hospodář, měl polnosti, mlýn, tehdy jeden z nejmodernějších, zásoboval moukou skoro půlku Prahy. Komunisti vytrhali stroje buldozerem a náhon zasypali. Táta strávil tři roky v Ostravě u PTP, měl podlomené zdraví, lidi tam umírali. Když děda viděl, jakou nám škola dává komunistickou nalejvárnu, vyprávěl mi o tom, co se dělo. Hlas Ameriky a Svobodná Evropa u nás hrály celý den. Byl jsem už na první demonstraci, kterou na 21. srpen 1988 svolal Tomáš Dvořák a Hana Marvanová.

Jak na demonstrace vzpomínáte?

Mám před očima Lidové milice, armádu, psovody, obrněné transportéry, které jezdily po magistrále. A to, že demonstranti byli spíš starší lidé, studentů tam bylo jen málo. Pouštěli na lidi psy, pamatuji si, že u Federálního shromáždění ležel starší pán, měl zpřerážené nohy, nikoho k němu nepustili. Klobouk dolů před těmi lidmi, kteří na demonstrace chodili a nechali se mlátit. Antikomunismus je ve mně, myslel jsem, že to vyprchá, ale s lety to spíš roste.

Jak se to projevuje?

Léta jsem měl čerpací stanici v Nymburce, tam se pravidelně pořádaly akce proti komunistům. Během voleb se trhaly komunistické kandidátky, při jednom výročí jsem tam měl obrněný transportér s pionýry. Pořádal jsem akci Czech Point – když jel Českem konvoj amerických vojáků, v Poříčanech jsme je vítali. V Sadské, na mém pozemku, jsem měl billboard s rudými trenkami. Třikrát mi ho strhli, tak jsem tam dal hliníkový plech a trenky na něj nakreslil.

Jaký pocit ve vás teď po třiceti letech fotky vzbudily?

Když se na ně podívám, probudí se ve mně nadšení, které jsem tehdy cítil. Ale zároveň i zklamání, lidi, kteří nás mlátili, jsou v parlamentu a smějí se nám.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].