Škola je poslední místo, kde ještě potkáme všechny bez rozdílu

Nakladatelství Nová beseda vydává v listopadu knihu Tomáše Feřtka Co je nového ve vzdělávání. Jako ukázku přinášíme kapitolu, jež se věnuje otázce, zda škola jako instituce může přežít pod tlakem nových technologií a společenských požadavků na vzdělání.

Školy na začátku 21. století jsou vystaveny nejen ztrátě vzdělávacího monopolu a vlivu, ale i novým požadavkům státu a pedagogických odborníků a ještě rozmanitějším požadavkům rodičů. Už dávno nevyučuje jen škola. Svět za jejími dveřmi je jí silným konkurentem a rozhodně to neplatí jen o České republice. Informace jsou dostupné všude a prakticky pro každého.

Existují on-line kurzy vykládající učivo od základní po vysokou školu. Mimo školu je navíc mnohem snazší získat ony soft skills (měkké dovednosti) tolik žádané zaměstnavateli. Postarat se o sebe, spolupracovat se skupinou různě starých kamarádů, zkoumat hmatatelný svět kolem sebe – to všechno se přece většina dětí dnes naučí lépe ve skautu než ve škole. Ochotu překonávat překážky, pracovat s vysokým nasazením a mírou oběti, to je zase dovednost, k níž lze asi dítě dovést mnohem snáz ve sportovním oddíle. Jazyk se rychleji a lépe naučíte při pobytu v cizině, nebo když titulkujete s kamarády filmy a seriály.

Tak by se dalo pokračovat u dalších znalostí a dovedností, o nichž jsme se ještě nedávno domnívali, že při jejich získávání je škola nenahraditelná. Tyto změny kladou zásadní otázku: Jsou, nebo nejsou školy potřeba? Není to už přežilá organizační forma, kterou vytěsní jiné instituce? Nepřesunou se školy kamsi na okraj běžného života? Existuje dlouholetá idea unschoolingu, odškolnění, která říká, že školy jen zabíjejí originalitu osobnosti, myšlení, přirozenou odvahu a touhu poznávat. Zní to přesvědčivě, jenže instituce, které by měly školy nahradit, mají vždy svá podstatná ale.

Spolupráci a odolnosti se opravdu lépe naučíte v oddíle než ve škole, ale do oddílu nikdy nechodí všechny děti. A pokud ho uděláte povinný, dostane stejně nepopulární punc jako škola a dojde v něm ke stejnému rozmělnění získávaných dovedností. Při překládání titulků pro filmy se opravdu rychleji naučíte jazyk, ale můžete to dělat až s jistou elementární znalostí. Kde ji získáte a kdo vám řekne, jestli postupujete správně?

Škola stále častěji stává posledním sociálním prostředím, kde se lze setkat s generačně spřízněnými lidmi zatím bez konkurenčního vztahu a ve chvíli, kdy sociální bariéry ještě nejsou patrné, nebo jsou překonatelné.

Obecně se tyto námitky dají shrnout do jediné. Ve chvíli, kdy bychom školu jako instituci zrušili, bude o osudu dětí rozhodovat stoprocentně rodinné prostředí a jen posílíme selekci. Motivovaní a vzdělaní rodiče by do svých dětí investovali soustředěněji a více, ti druzí by nechali své děti pravděpodobně napospas televizi a nicnedělání, protože se sami ve vzdělávacích nabídkách těžko orientují a jsou zaměstnáni existenčními starostmi.

Problém by nebyl ani tak v tom, že by takové děti nechodily do školy, ale že by zůstaly samy, oddělené od vrstevníků, od podnětného prostředí ve škole nebo mimo školu a bez dospělého na dosah, kterého je možné požádat o pomoc. Škola totiž plní jeden těžko nahraditelný úkol: spojuje společnost bez ohledu na sociální rozdíly a tato její funkce je pro budoucnost klíčová.

Nemění se totiž jen škola, ale i podoba práce, pracovních kariér a rodin. Mnoho dětí žije jen s jedním z rodičů, v nejrůznějších překvapivých modelech a rodičovsko-nerodičovských kombinacích. Sociální svět se rozpadá na „rezervace“ a „kmeny“ a překonávat bariéry dnes není o nic snazší než v silně stratifikované společnosti 19. století. Jen se ony bariéry vyskytují jinde, mají jinou podobu a nesouvisí tak silně s hierarchickými strukturami. V současném světě je obtížné získat bezprostřední sociální zkušenost z jiné společenské vrstvy. Na dvorku si už děti nehrají a kroužky i oddíly jsou často sociálně vyhraněné. Na tenise nebo ve skautu ty skutečně chudé nepotkáte.

Onen informačně decentralizovaný a zdánlivě „sociálně“ propojený svět často vytváří intelektuální a sociální ghetta. Pocházíte-li alespoň z relativně bohaté rodiny, můžete velmi snadno absolvovat „elitní“ vzdělávací dráhu od školky s výukou angličtiny přes soukromou základní školu, internátní boarding gymnázium, Oxford a přistát na místě v globální firmě. Fakticky nikdy se nepotkáte s lidmi mimo vaši kastu, s těmi, o nichž budete rozhodovat. Nepoznáte jiné životní a rodinné modely, postoje a názory.

A samozřejmě, tato elitní dráha má i svůj protikus. Kariéru začínající v mizerné základce a pokračující přes učiliště, několik nepovedených podřadných zaměstnání na úřad práce a k pocitu, že tato společnost vás ignoruje. Jen pro ilustraci – zajímavá je zkušenost při práci s některými dětmi, které jsou v běžné škole považovány za obtížně vzdělavatelné. Často vám i ve třinácti překvapeně řeknou, že třeba poprvé zažily, aby je za jejich práci někdo ocenil nebo pochválil. Až dosud žily ve světě, do něhož jakékoli uznání či pochvala nepatří. Ale takto se cítí v současném světě miliony lidí. Riziko, že zůstanete oddělen ve svém životním modelu, v úzké skupince lidí se stejným osudem a stejnou perspektivou, ta je kupodivu v informačně přeplněném světě stále větší a větší.

V takové společnosti - a k té nesměřujeme, ale už v ní reálně žijeme - se škola stále častěji stává posledním sociálním prostředím, kde se lze setkat s generačně spřízněnými lidmi zatím bez konkurenčního vztahu a ve chvíli, kdy sociální bariéry ještě nejsou patrné, nebo jsou překonatelné. Kde je možné druhého pochopit, nebo alespoň vnímat zblízka vzájemnou odlišnost. Čas na to zrušit školy se rozhodně ani neblíží. Nutné ale je, aby školy samy hledaly nový důvod k existenci, aby nabízely to, co v okolním světě chybí. Informace už to nejspíš nebudou, ale pokud budou schopné nabídnout prostředí chráněné před digitálním šumem, čas na hluboké poznání a navazování vztahů, mohou si být jisté, že to bude v příštích desetiletích stále žádanější zboží.