Která politicko-společenská událost vás zaujala či byla podle vás v roce 2019 nejpodstatnější a proč?
Silvie Lauder: Událostí, které mě letos zaujaly, byla řada. Klidný a civilizovaný průběh protestů pořádaných sdružením Milion chvilek pro demokracii, které artikulovaly hlavní politické téma roku, jimž nadále zůstává střet zájmů Andreje Babiše a podezření, že podváděl při čerpání evropských dotací. Dál to byly příklady individuální statečnosti – za všechny Jana Filipová, která zažalovala premiéra Babiše za to, že o ní a dalších lidech, kteří proti jeho vládě protestovali, lživě prohlásil, že jsou za to placení. Rychlost, s níž akademická obec Univerzity Karlovy kriticky reagovala na smlouvu školy s kontroverzní firmou Home Credit, a jasná slova podpory, jimiž se zastala sinologů z projektu Sinopsis poté, co jim HC začal hrozit žalobou. Zajímavé rozsudky, které vynesly české soudy: naposled Nejvyšší soud, který se zastal studentky, jíž střední škola neumožnila studovat v hidžábu. A rovněž pevnost, s níž zástupci justice čelili pokusům o politický nátlak ze strany Hradu. Kauzou, kterou odhalil a popsal Respekt v druhém letošním čísle, rok 2019 začal, dalšími zásadními odhaleními pak končí – zejména zjištěním kolegů ze serveru Aktuálně, že si zmiňovaný Home Credit patřící do skupiny PPF Petra Kellnera platil PR agenturu, aby v Česku vylepšovala obraz komunistické Číny. Novinářská vytrvalost a oddanost profesi pod rostoucí palbou politiků byla dalším významným letošním tématem. Mezi zneklidňující společenské trendy bych naopak zařadila několik zpráv o tom, koho nechtějí Češi za souseda, a neváhají kvůli tomu sepisovat petice. Konečně se začalo o něco víc mluvit o nutnosti promyšlené rodinné politiky a o dalších tématech souvisejících s postavení žen. Třeba o tom, proč v Česku ženy chybí ve veřejném prostoru a proč méně vydělávají. Zároveň nabrala na síle „konzervativní zpátečka“, tedy snahy obnovit rigidní dělení rolí a návrat k „tradiční rodině“, která ovšem v podobě, v níž ji prezentují její nejhlasitější zastánci, de facto nikdy v historii neexistovala. Nejničivějším dopadem tohoto trendu je bezpochyby otazník nad tím, jestli sněmovna ratifikuje tzv. Istanbulskou úmluvu, která nemá za cíl odebírání dětí z rodin, jak tvrdí někteří církevní představitelé, ale posílení nedostatečné pomoci obětem domácího a sexuálního násilí.
Ondřej Kundra: Jednoznačně vybuzení občanské aktivity spolkem Milion chvilek pro demokracii. Lidé na demonstracích ve velkým městech, ale i v menších obcích ukázali, že jím není jedno, když nejvyšší patra politické moci ovládl klientelismus a lhaní; že jim vadí, když vládu řídí trestně stíhaný premiér.
Jaroslav Spurný: Růst schopností občanské společnosti. Nejde jen Milion chvilek a další neziskovky, ale na všech stranách názorového spektra hmatatelně sílí vědomí lidí, že demokracie je především věc jejich osobního angažmá. Další důležitá věc - uvědomění rizik kybernetického světa, který čím dál tím více prorůstá do toho „normálního“. Slábnoucí pozice prezidenta Miloše Zemana. Nedá se vyloučit, že ještě něčím překvapí, ale zdá se, že jeho vliv v Česku klesá také proto, že si reprezentanti Moskvy i Pekingu uvědomili omezenost jeho politického dosahu. Ale svou zásluhu na tom mají právě velmi kritické postoje mnoha občanů i občanské postoje některých politiků.
Ivan Lamper: Z domova mě zaujala spousta věcí, které se mi těžko řadí podle důležitosti. Takže tady je jich pár, jak mi při vzpomínání přišly do hlavy. Opakované demonstrace stovek tisíc lidí v Praze i jiných městech za férovou politiku, právní stát – a proti snaze trestně stíhaného premiéra ve střetu zájmů podřídit si ve svůj prospěch ministerstvo spravedlnosti. Odmítnutí Česka přijmout 40 sirotků z řeckých uprchlických táborů s oficiálním vysvětlením, že se máme starat jen o české děti. Rozhodnutí pražské radnice vrátit židovské obci dlažební kostky vyrobené za minulého režimu z židovských náhrobků. Nařízení vlády, že kvůli úmrtí zpěváka Karla Gotta musí být v celé zemi vyvěšeny na úředních budovách černé prapory. Odhalení serveru Aktualne.cz, že jedna z firem zdejšího nejbohatšího podnikatele Petra Kellnera, který vydělává miliardy korun na licencovaném podnikání v komunistické Číně, se tady dlouhou dobu tajně přes PR agentury, zaplacené odborníky a novináře snažila ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch Pekingu. Oznámení ředitele Ústavu pro hydrodynamiku Martina Pivokonského, že pitná voda v Česku neodpovídá moderním normám, že se v ní nacházejí mnohonásobně překročené dávky mnoha jedovatých a nebezpečných látek - a že pokud chceme do budoucna ochránit své omezené zdroje vody, musíme razantně změnit naše zemědělství přistoupit na jiný styl, Fakt, že netrvalo ani dvanáct hodin, než čeští občané vybrali čtvrt miliónu korun na nákup nového, speciálního, ručně poháněného závodního kola jako náhradu za to, které hendikepovanému sportovci Zbyňkovi Švehlovi odcizil neznámý zloděj přímo z kufru auta před jeho domem v Horních Počernicích. Stávka studentů filozofické fakulty Univerzity Karlovy konaná na protest proti nedostatečné snaze zdejších politiků dělat něco podstatného proti pokračujícímu českému podílu (který je na hlavu jedním z největších v Evropě i ve světě) na přibližující se katastrofální změně klimatu. Ve světě bych asi pro letošek z „politiky“ co do zajímavosti z nabídky vybral: Poučný coming out Angličanů v protahovaném brexitu. Boj obyvatel Hongkongu proti čínské přesile za svobodu. Vítězství Volodymyra Zelenského v ukrajinských a Klause Iohannise v rumunských prezidentských volbách. Životní oblouk barmské premiérky Su Ťij, která se z obdivované nositelky Nobelovy ceny míru, disidentky léta vězněné vojenskou diktaturou za obhajobu práva Barmánců na svobodu a demokracii, stala obhájkyní nábožensky motivované genocidy prováděné „jejími“ buddhistickými Barmánci na „cizí“ menšině muslimských Rohingů. Objev rozsáhlé sítě koncentráků pro Ujgury v Číně.
Marek Švehla: Národní hanba v podobě odporu Česka proti plánu přijmout dětské nebo mladistvé uprchlíky z Řecka.
Jindřiška Bláhová: Veganský hamburger plošně k dostání v řetězci Burger King. V srpnu se začal bezmasý burger nazvaný The Impossible Whopper prodávat ve Spojených státech, o tři měsíce později se začaly prodávat dva další bezmasé burgery 2,5 tisíci evropských poboček společnosti. Průnik veganských verzí jídel do oblíbených fast foodů znamená, že by se z rostlinné alternativy k masu mohl výhledově stát hlavní proud a postupně by mohlo vymizet barbarské zacházení se zvířaty i industrializované průmyslové velkochovy.
Petr Třešňák: Neumím posoudit, co je nejpodstatnější, ale mně udělalo velkou radost zvolení Zuzany Čaputové slovenskou prezidentkou - coby tolik potřebná výjimka ze znepokojivého trendu, že se střední Evropa politicky řítí neblahým směrem.
Karolína Vránková: Rok 2019 byl podle mě anti-plastový. Na jaře EU schválila směrnici, která od roku 2021 zakazuje některé plastové výrobky na jedno použití. Není to protentokrát vnímáno jako eurovýmysl, nýbrž setkalo se to s celosvětovým anti-plastovým hnutím – omezení jednorázových plastů zavádí Kanada, Indie, některé další státy Asie a Afriky. Zespoda vyrůstají také alternativy, viz české iniciativy Otoč kelímek a Otoč krabičku. Všechno jsou to ovšem zatím hlavně proklamace. Otázkou roku 2019 podle mě je: Dokáže lidstvo ve jménu životního prostředí skutečně obětovat kelímky na pivo, tyčinky do uší a vůbec pohodlí jednorázových plastů?
Kateřina Šafaříková: Ústav mezinárodních vztahů, který slouží jako dodavatel odborných informací pro ministerstvo zahraničí, vydal sborník České zájmy v roce 2019, kde autoři už jen nepopisují, čemu čeští politici dávali důraz, ale přešli k analýze a doporučením, jaké by české zájmy v zahraniční politice měly být a proč. Jednou z kapitol je i podrobný rozbor Istanbulské úmluvy od Zuzany Fellegi, kde autorka argumentuje, proč by Česko coby země s lidsko-právní tradicí mělo úmluvu co nejdříve ratifikovat a jaké dopady do zahraniční politiky může mít opak. Ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) úmluvu podporuje, jeho stranický šéf, ministr vnitra Jan Hamáček ale rozhodl, že se smlouva - o potírání násilí na ženách - má nechat v limbu, protože štěpí vesměs konzervativní a šovinistické voliče ČSSD. Přes kopírák to připomíná příběh se syrskými sirotky v řeckých uprchlických táborech. Jan Hamáček se obává, že by přijetí několika desítek dětí z muslimské země na české území zasadilo ČSSD smrtelnou ránu u voličů, a tak to jako téma vytěsnil. Že předseda sociální demokracie vsadil na kultivaci rasismu a xenofobie, je pro mě jedna z nejdůležitějších zpráv o české politice v roce 2019 - a osobně mi je z toho úzko.
Tomáš Lindner: Dění kolem Číny. Nezdolná výdrž demonstrantů v Hongkongu (a vlastně i skutečnost, že stále demonstrovat mohou). Stoupající asertivita čínského vedení namířená proti zahraniční kritice, která se ukázkově projevila v bojkotu basketbalového týmu Houston Rockets, jehož generální manažer na Twitteru demonstranty podpořil. Krok Evropské unie, která Čínu prvně nazvala strategickým rivalem a přísněji sleduje její investice. Obavy spojené s úspěšnou technologickou firmou Huawei, o kterou se - kromě nákupů v Alze - ještě vloni zajímal málokdo. Začátek obchodní války s USA. Odhalení detailů o tzv. převýchovných táborech pro muslimské Ujgury na severozápadě Číny. Sdílím současně i obavy, které v časopisu Foreign Affairs popisuje Fareed Zakaria: abychom příliš rychle nevstoupili do nové studené války s Pekingem, která by na dlouho zkomplikovala řešení všech dalších globálních problémů, před nimiž lidstvo stojí.
Jan H. Vitvar: Na případu Antonína Staňka se zprvu ukázalo, jakým otloukánkem se stala česká kultura, když ji může reprezentovat člověk s absolutně nulovým ponětím o tom, co vlastně česká kultura je. Aby se nakonec vyjevilo, že otloukánkem je ve skutečnosti celá česká společnost, protože ji mají v rukou lidé, kteří Staňka dokázali držet v úřadu ještě dlouhé měsíce poté, co musel jeho neschopnost rozpoznat snad dokonce i Antonín Staněk.
Pavel Turek: Greta Thunberg a Fridays for Future vůbec, okupační stávka na Univerzitě Karlově, akce Ende Gelände. Ve zkratce všechny aktivity upozorňující na naléhavost klimatické krize a také na to, že řešení této výzvy je nemožné bez velké představivosti a systémových změn.
Martin Uhlíř: Nejvýznamnější událostí uplynulého roku je pro mě míra, s níž posilují nebo přinejmenším drží pozice populisté jako Trump, Babiš, Orbán nebo Netanjahu. Pokud tam už dávno nejsme, minimálně hrozí vznik nedemokratických režimů, jejichž reprezentace je sice stále ještě volena, ale ohýbá zákony a posiluje svůj vliv pomocí lží a manipulací. Smutné je i to, jak z centra pozornosti politiků a médií mizí počínání syrského diktátora Asada či Ruska na východní Ukrajině. Mezinárodní politika zkrátka v uplynulém roce připomínala podobenství o žábě v hrnci se stále teplejší vodou.
Petr Horký: Čtvrt milionu lidí na Letné.
Jiří Sobota: Spor o destrukci amazonského deštného pralesa vyvolaný nebývale silnou vlnou požárů v Brazílii a Bolívii. Málokdy se tak jasně odhalí propast mezi mentalitou lidí v různých dobách v různých částech světa. Pro významnou část Brazilců je naše dnešní samozřejmé přesvědčení, že divoký prales je potřeba chránit, naprosto nepochopitelné. Chtějí být moderní a bohatou zemí, která vypadá jako západní Evropa - nebo třeba Disneyland. Prales jim připadá iracionální, nebezpečný, ošklivý a sám o sobě k ničemu. „Ať si Indiáni klidně své rezervace nechají, ale ať s nimi něco užitečného dělají: ať je rozvíjejí, těží v nich suroviny, budují civilizaci,“ zní jeden z běžně rozšířených názorů. Brazilci mají ostatně na vlajce heslo „Řád a pokrok“ – a proč by ho nešířili i do všech zaostalých oblastí své země? V 19. století i později jsme to tady na Západě viděli dost podobně.
Andrea Procházková: Co se světového dění týče, nejdůležitější událostí jsou pro mě protesty v Hongkongu. Spirála nepokojů se začala roztáčet kvůli tomu, že s Čínou provázaná místní administrativa nereagovala na kritiku tzv. extradičního zákona. A dodnes demonstranti nepolevují. Většina jejich cílů přitom není radikální: definitivní zrušení extradičního zákona, jenž už byl stejně oficiálně odložen, vyšetření policejního násilí, beztrestnost pro účastníky demonstrací a vlastně ani volání po odstoupení šéfky hongkongské administrativy Carrie Lam, která ztratila důvěru občanů. To vše stojí proti brutálním zásahům čínské policie. Ačkoliv protesty ani akce proti nim neuhasínají, na konci listopadu proběhly v Hongkongu volby, které skončily drtivým vítězstvím prodemokratických sil. A porážka pročínských stran znamená komplikaci i pro Carrie Lam; ve městě se ale bojuje dál. Za nejdůležitější událost v České republice bych pak označila dvakrát zaplněnou Letenskou pláň, na kterou v rámci akce Milionu chvilek pro demokracii v červnu a v listopadu dorazilo přes čtvrt milionu lidí. A jelikož jsem byla pokaždé jako reportérka na místě, musím vyzdvihnout především klid, který na obou shromážděních panoval.
Jiří Nádoba: Upřímná snaha většiny lidí v Evropě začít něco dělat s klimatem a proti tomu umanutost, s níž Češi 20+ dokážou problém bagatelizovat. Má to sice happy end v podobě unijní dohody, jejíž součástí je nakonec i Česko, ale ještě si počkejme, jaké reálné kroky to přinese. Zatím to u nás na žádnou velkou akci nevypadá.
Tomáš Brolík: V zemích, ve kterých se trochu vyznám, se letos hodně volilo - takže volby. V Polsku poslanci a senátoři, na Ukrajině prezident a poslanci, v Maďarsku starostové. Ve všech šlo o změnu a pro každého, kdo se trápí a propadá beznaději, ať už z jakýchkoliv důvodů, mohou být útěchou. Všechno se dá změnit, a to dokonce i volbami, o kterých se říká, že prý nic změnit nemůžou. Jde jen o to, jak moc. V Polsku se mnoho neotočilo, vládnoucí a dominantní PiS si udržel absolutní většinu mezi poslanci a může vládnout dát. Jenže přišel o Senát a v březnu se volí nový prezident. Pokud vyhraje opoziční kandidát, je s vládou PiS v praxi amen. V Maďarsku se toho sice změnilo ještě méně, ale ještě víc vládnoucí a ještě víc dominantní Fidesz prohrál v hlavním městě (plus několika dalších). Zatím žádný zlom v dějinách státu, spíš důkaz, že když se slabí spojí proti silnému, mohou dobýt možná ne moc významné, ale dost symbolické vítězství. Naopak na Ukrajině se otočilo všechno hlavou dolů, protože prezidentem se stal Volodymyr Zelenskyj, herec proslavený seriálem, v němž se učitel stane prezidentem. Bez politických zkušeností usedl do prezidentského křesla, navíc ještě posléze se svou stranou ve volbách ovládl parlament. Může vládnout skoro neomezeně a svět si ťukal na čelo, co to Ukrajina blázní. Ale upřímně - voliči v jiných zemích, v EU i v USA, učinili daleko absurdnější rozhodnutí. A zatím se nezdá, že by byl Zelenskyj špatný prezident.
Pavel Kroulík: Tuším, že ostatní tu budou (právem) často jmenovat klimatické iniciativy, spolek Milion chvilek, ale třeba i hongkongské protesty s tím, že se čím dál víc začíná ozývat občanská společnost. Přesto musím říct, že pro mě události roku 2019 pořád celkově skládají spíš obraz rozděleného světa plného zaťatosti a velkých eg. „Temná strana Síly“ zatím vyhrává na všech úrovních.
Ivana Svobodová: Zaujal mě náš vztah k dětem a mladým lidem ze stanů na řeckých ostrovech. Uprchlé děti jen s matkami v provizorních přístřešcích, děti a mládežníci bez nikoho tamtéž, Řecko zahlcené problémem a žádající o pomoc, na niž reagujeme s tvrdostí. Probíráním opuštěných bosých dětí, jestli jsou dostatečně křesťanské a z té správné země. O tom, že mnoho z nich je tam i – a pouze – se svými bosými matkami, už se vůbec nemíníme bavit. Máš matku, zůstaň ve stanu, matky už vůbec nebereme. Tak se chováme „my“ jako země-instituce. Ale myslím, že naštěstí ve skutečném životě pod zemí-institucí to tak zlé není. Stovky českých rodin se přihlásily, že by děti a mladé lidi rády přijaly do svých domovů a poskytly jim zázemí pro důstojný a dobrý život. Tím se lze těšit, i když srdce dětí a jejich matek uvízlých Řecku to zahřát nedokáže.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
