Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Extinction Rebellion v Česku: Předstírali jsme, že jsme mrtví, ale nic se nestalo

S českým mluvčím hnutí o občanské neposlušnosti ve jménu ekologie

Extinction Rebellion, Hyde Park, Londýn 25. dubna • Autor: AP, Frank Augstein
Extinction Rebellion, Hyde Park, Londýn 25. dubna • Autor: AP, Frank Augstein

Ekologičtí aktivisté z hnutí Extinction Rebellion už půl roku pravidelně blokují dopravu v britských městech – naposledy na konci dubna na deset dnů paralyzovali centrum Londýna, když svými těly zablokovali dopravní tepny v centru města, sídla velkých energetických firem nebo bank. Londýnská policie při nenásilných protestních akcích tohoto hnutí provedla v součtu přes tisíc zatčení a mluví se o tom, že podobně velké protesty město nezažilo desítky let. Hnutí Extinction Rebellion se pomocí projevů občanské neposlušnosti snaží vyburcovat veřejnost a politiky, aby bojovali proti klimatickým změnám. Jejich požadavky jsou radikální: žádají snížení emisí skleníkových plynů na nulu během příštích šesti let.

Hnutí od konce loňského roku působí i v Česku. Zatím má ale jen několik desítek aktivních členů, kteří pořádají malé akce – v dubnu například přemalovali Lennonovu zeď na pražské Kampě nebo uspořádali protest na pražském magistrátu. Jakmile se však rozrostou na tisíc členů, plánují prý blokovat dopravu po vzoru londýnských kolegů. „V protestování musí být element porušení zákonů, třeba zablokování dopravy, jako jsme to viděli v Londýně. Některé lidi to naštve, třeba ty, kdo pospíchají na schůzku nebo k lékaři. Za to se omlouváme. Ale nemáme řešení, které nikomu nebude vadit, bohužel. Musí být porušen zákon, aby se to lidé dozvěděli,“ říká mluvčí české větve Extinction Rebellion Arne Springorum.

Extinction Rebellion už půl roku dělá protesty v Londýně. V Anglii bylo zatčeno přes tisíc lidí. Mluví se o největším protestním hnutí občanské neposlušnosti za poslední desítky let. Protestující obsazují mosty, burzu, energetické firmy nebo BBC. Čeho se ale podařilo dosáhnout kromě více než tisícovky zatčení a reportáží ve všech světových médiích?

Podařilo se nám dosáhnout toho, že běžní lidé tu tematiku mnohem víc řeší. Předchozích třicet let jsme to nechali jen na vědcích, teď najednou tady máme kromě Extinction Rebellion také Gretu Thunberg, středoškolské protesty Fridays For Future a další protestující proti změnám klimatu. Tohle téma se začíná masově řešit. Greta Thunberg byla přitom u začátku Extinction Rebellion. Stejně tak Petr Doubravský z Fridays For Future byl na Klárově, když jsme v prosinci vyhlásili založení Extinction Rebellion v Česku. Jsme úzce spojení, jdeme všichni stejným proudem.

Čeho jste dosáhli reálně kromě toho, že lidé o problému mluví?

Britský parlament právě ve středu vyhlásil stav klimatické a ekologické nouze. Tlak z ulice opravdu funguje. A také my v Česku začínáme jednat s politiky, na mě se teď obrátili zástupci některých stran. Když jsme minulý týden udělali protestní akci na magistrátu, přišli za mnou pak zástupci STAN a hnutí Praha sobě. Právě Jan Čižinský přímo řekl, že politici potřebují aktivní občany, kteří lidi vyburcují - protože bez jejich podpory politici nemůžou jednat. A to reagoval i na nás.

Arne Springorum • Autor: Petr Horký
Arne Springorum • Autor: Petr Horký

Jak se stane, že Němec je mluvčím českého Extinction Rebellion?

Dohodli jsme se, že budu dočasným mluvčím. Shodli jsme se, že není úplně vhodné, abych byl mluvčím dlouhodobě, protože pak někteří lidé řeknou „to jsou nějací cizinci, nějací Němci“. Já jsem se nabídl, protože to nikdo jiný dělat nechtěl. Svoji národnost ostatně moc neřeším. Dříve jsem žil v Americe, vyrostl jsem v západním Německu, teď bydlím v Praze. A mám i české občanství.

Jste tedy zakladatelem české větve Extinction Rebellion?

Nejsem, ale byl jsem jeden z prvních členů. S kamarádem jsem loni na podzim spolupořádal první schůzku, kde se sešlo dvacet lidí. Teď je nás šedesát členů, kteří jsou uvnitř organizace, pracujeme na internetovém serveru, který nám poskytuje mezinárodní Extinction Rebellion. Každý dělá to, co může: někteří lidé mají za týden jen hodinu volného času, jiní obětují deset hodin. Není to tak, že to padá a stojí se mnou.

Co děláte vy?

Každý týden dělám v tzv. Kvakrovně na I. P. Pavlova anebo u nás ve firmě přednášku nazvanou Směřujeme k vyhynutí. Je to klasický formát, který pořádá Extinction Rebellion a který jsem se naučil. Součástí je poskytnutí informací o klimatické situaci ve světě, o vědeckých poznatcích ohledně klimatu; pak se diskutuje, proč se ten problém zatím politicky neřešil. A samozřejmě také ukazujeme, že se s tím vším dá něco dělat. A říkáme lidem, že uvítáme, když se přidají. Trvá to celkem hodinu a půl.

Kolik chodí na přednášky lidí?

Nejvíc jsme měli dvacet, někdy méně, někdy více. Ale přibývá nás. V Praze takové přednášky děláme dva, v Brně jsou další také dva až tři, také máme organizaci v Olomouci, mluví se o Karlových Varech a Českých Budějovicích. To je ale jen první krok. Na přednášce získáme od lidí e-mail a pak jim posíláme informace, zveme je na náborový workshop, na kterém jim nabídneme, co by mohli udělat, aby k Extinction Rebellion nějak přispěli. Často přijdou s vlastními nápady, pro každého se najde role a funkce.

česká odnož skupiny Extinction Rebellion, přemalovala Lennonovu zeď v Praze; 23. dubna 2019 • Autor: ČTK
česká odnož skupiny Extinction Rebellion, přemalovala Lennonovu zeď v Praze; 23. dubna 2019 • Autor: ČTK

Co je obsahem workshopů?

Jeden z workshopů je třeba o tom, jak se chovat nenásilně během protestu v napjatých situacích. To myslím rebelové v Londýně velmi dobře zvládli. Zůstali v klidu a nenechali se vyprovokovat. To je klíčové. Jakmile vzduchem letí jeden kámen, státní moc přesně ví, jak se s tím vypořádat. A já ji v tom podporuji. Když někdo začne být násilný, už není součástí našeho rebelství.

Zorganizovali jste kromě přednášek v Česku i nějaké přímé akce občanské neposlušnosti?

Snažíme se jen nemluvit, ale také něco dělat. I něco protizákonného, protože to přitáhne pozornost a tu tohle téma potřebuje. Greta Thunberg 12. prosince vyzvala celý svět ke klimatické stávce. Žádali jsme Prahu 1 o povolení, abychom na Klárově mohli následující den vyhlásit české Extinction Rebellion a přečíst naše požadavky vládě. Oni to zamítli, protože jsme u žádosti nedodrželi zákonnou lhůtu pěti dnů. Přitom je ve vyhlášce jasně řečeno, že je možné udělit výjimku. My jsme se snažili vysvětlit, že nešlo setkání ohlásit pět dní dopředu, protože pak bychom nestihli být součástí globální stávky, ke které vyzvala Greta Thunberg. Nakonec jsem jim řekl, že do toho jdeme, i když je to nezákonné.

Jak to dopadlo?

Dostali jsme pokutu tisíc korun. Odmítli jsme se přiznat, že jsme jednali z nedbalosti. Já nebyl nedbalý, opravdu jsem se snažil získat povolení. Přidali nám za ústní jednání další tisícovku, teď to půjde před soud. Já pokutu nebudu platit, klidně kvůli tomu půjdu do vězení. Kdybych tu tisícovku zaplatil, je to ukončená věc. Řekli mi, že ta tisícovka je za to, abych si uvědomil, že jsou tady vyhlášky. Ale já nekašlu na vyhlášky, považuji je za důležité, aby společnost fungovala. Jenže tohle je nástroj, jak získat pozornost. Nástroj, který funguje - jak se ukázalo v Londýně.

Co jste dělali dál?

V únoru jsme šli na Staroměstskou věž a tam vyvěsili naše prapory Rebel For Life, rebelie pro život a Jednej teď. Začali jsme interpelovat na magistrátu, aby se na program jednání dostalo řešení změny klimatu. K tomu konečně došlo minulý týden, což velmi vítám. Ale stejně je potřeba vše eskalovat. Proto jsme na magistrátu uspořádali die-in.

Co to znamená?

Přišli jsme na ono jednání magistrátu o změně klimatu. Bylo nás asi patnáct, šli jsme úplně dopředu, lehli si na zem a předstírali jsme, že jsme mrtví. Vizuálně to bylo efektní. Ale nic se nestalo, oni jednali dál. Byl to trapas, to byl můj vnitřní pocit. Ležel jsem tam jako organizátor a ono se nic nedělo. Naštěstí jsem byl přihlášen během veřejného jednání jako jeden z mluvčích a primátor Hřib mě vyzval, abych šel mluvit. Ostatní při mém proslovu vstali a drželi naše logo Extinction Rebellion. Dopadlo to nakonec dobře. Jsou to zajímavé zkušenosti, které tyhle měsíce prožívám.

Extinction Rebellion požaduje snížit do roku 2025 emise CO2 na nulu. Za šest let se úplně zbavit emisí, to působí nereálně. Nebylo by lepší mít realističtější cíl? Nebralo by vás více lidí vážně?

Já myslím, že je to nejrealističtější cíl, který je teď možné mít. Vysvětlím to obrazně. Když mám děti ve škole a vím, že během třiceti vteřin přijde vlna tsunami a dvůr školy smete, tak v 29. vteřině neskočím do budovy a nebudu říkat, ‚vy jste se nezachránily‘. Jsme v tom všichni dohromady a já musím jednat hned;  varovat lidi, když vím, že hrozba přijde. Já vím, že země jako Indie a Čína nemůžou být během šesti let na nulových emisích, ale západní svět si to může finančně i technologicky dovolit už teď. My musíme jít příkladem. Evropa už jím jde, ale nestačí to. Potřebujeme změnu paradigmatu ve společnosti. Jakmile lidé, kteří chtějí dál pálit uhlí, budou ve společnosti drtivou menšinou, tak cíl zbavit se emisí najednou nebude tak nereálný. Spousta lidí to zatím nepochopí, ale ať si přečtou vědecké zprávy. I klimatický panel OSN IPCC ve své zprávě řekl, že se musíme globálně dostat na polovinu emisí do roku 2030. A to je konzervativní organizace. Pro západní svět to znamená v podstatě okamžitou akce a transformace abychom globálně vůbec měli šanci.

Říkáte, že v Evropě jdeme příkladem, ale i Německo zavře uhelné elektrárny až v roce 2038, v Česku plán na definitivní zavření není, Polsko se chystá stavět nové. Zdá se, že se nepodaří ani splnit cíl IPCC, který přitom označujete za konzervativní. Máme tedy nějakou šanci odvrátit hrozící katastrofu?

Myslím, že katastrofě se nevyhneme. Podle jedné vědecké zprávy máme jednoprocentní šanci dosáhnout globálního oteplení o 1,5 stupně Celsia a asi pětiprocentní šanci dosáhnout oteplení o 2 stupně oproti předindustriální době. Globální teplota se zatím zvýšila o 1,1 stupně, ale podle mě budeme během několika let reálně už na 2,2 stupních.  Máme další půl stupeň oteplení už teď v ohřátém moři - a stačí čekat, až se přelije i do vzduchu. Druhý půl stupeň přijde z Arktidy. Jakmile zmizí souvislá zamrzlá ledová plocha, což se stane brzy, sluneční záření se přestane od té bílé plochy odrážet a teplo se absorbuje do oceánu. Takže už budeme reálně přes dva stupně - a podle zprávy IPCC už má oteplení o tyto dva stupně katastrofální dopady. Zcela vyhynou podmořské korály, přibude požárů. Což o to, vzduch na dýchání mít budeme, ale hlavní důvody, kterých se bojím, jsou socioekonomické. Přijde mohutná migrace z míst, kde už se nebude dát žít kvůli suchu nebo stoupajícím oceánům. I tady v Evropě může kvůli suchu zkolabovat zemědělský systém, který nás živí. Kdybychom měli padesát či sto let času, tak bychom to snad zvládli, ale my máme mnohem méně času. Musíme hned začít něco dělat a jsou to změny, které lidstvo ještě nezažilo. Nemám důvod být optimistický, i když lidé od nás neustále naději vyžadují. Naděje může přijít až z činů - ale nejdřív musejí přijít ty činy.

Greta Thunberg mluví na londýnských protestech hnutí Extinction Rebellion, 21. duben • Autor: REUTERS
Greta Thunberg mluví na londýnských protestech hnutí Extinction Rebellion, 21. duben • Autor: REUTERS

Hodně lidí, kteří budou číst tento rozhovor, chce něco dělat. Ale jaké mají možnosti?

Přidat se k Extinction Rebellion. My se vyznačujeme tím, že jsme normální lidé všech věkových kategorií a sociálních vrstev. Já jsem podnikatel, nejsem typický člověk, který se přidá k nějaké rebelii. Na základě takových osobních příběhů se lidé s protesty lépe identifikují. Teď jsem si přečetl rozhovor s klimatickým aktivistou Philem Kingstonem z Londýna, kterému je 83 a nechal se už patnáctkrát zatknout. A on říká: „Jsem starý, už mi nic nehrozí, tohle je něco, co můžu dělat.“ A nenásilně protestuje. Čas mluvení a psaní skončil, teď je čas jednat. Mám radost, že do toho studenti jdou a dělají protesty Fridays For  Future, ale na můj vkus jsou málo radikální. Oni vyzývají vědce a politiky, aby něco udělali. Ano, to já chci taky, ale to už chceme třicet let a nic se nestalo. V protestování musí být element porušení zákonů, třeba zablokování dopravy, jako jsme to viděli v Londýně. Některé lidi to naštve, třeba ty, co pospíchají na schůzku nebo k lékaři. Za to se omlouváme. Ale my nemáme řešení, které nikomu nebude vadit, bohužel. Musí být porušen zákon, aby se to lidé dozvěděli. Protest musí trvat několik dní. Ale musí být nenásilný.

Co mohou lidé dělat kromě toho, že se stanou členy Extinction Rebellion?

Můžou dělat změny v osobním životě. To neříkám s tím, že já sám jsem svatý nebo lepší, naopak. Myslím, že za svůj život mám mnohem větší uhlíkovou stopu než průměrný Čech. Dlouhá léta jsem létal letadlem přes Atlantik a jezdil po celé Evropě s dieselovým autem. Pak jsem ale něco pochopil. Teď jezdím elektroautem, už deset let jsme s rodinou na ekoproudu, jsme téměř vegetariáni a nakupujeme bez obalu. Teď jsem byl v Londýně a jel jsem tam vlakem. Je spousta věcí, které lidé mohou dělat. Kdo říká, že neví, co dělat, tak se ještě nestihl informovat. Doporučuju to vzít jako postupný proces, nesnažit se hned zcela změnit. Každý může říct, že třeba v pondělí nejí maso. A v ten moment už je součástí řešení, nikoli problému.

To se bavíme o lidech, kteří chtějí něco dělat. Mnohem těžší bude přesvědčit lidi, kteří nevěří, že člověk způsobuje globální oteplování. Dnes přitom nejsou lidé moc nakloněni změně názoru, naopak se ve svém názoru rádi utvrzují…

Díky bývalému prezidentovi Václavu Klausovi má tato země handicap. Klaus měl velkou autoritu. Řekl, že je ekonom a klimatu nerozumí, ale napsal o něm dvě knihy. Říkal, že globální oteplování není reálné - a coby prezidenta ho citovali po celém světě. To si lidé samozřejmě drží v hlavě. Já bych si přál, aby Klaus měl pravdu a globální oteplování neexistovalo, ale bohužel ji nemá.

Jak ale přesvědčit lidi, kteří si to myslí?

Já tyhle lidi nechci přesvědčit, nemám na to energii ani čas. Na světě jsou lidé, kteří říkají, že země je placatá. A také je nechávám být.

Ale když lidí, kteří oteplování popírají, bude většina, tak se nepodaří přesvědčit ani politiky, aby začali jednat…

Řeknu vám, jak věc vnímáme v Extinction Rebellion. Ani většina lidí v Anglii se nechce rozloučit se svým komfortem. Tu obrovskou protestní akci v Londýně dělá mizivá menšina, ale každý den se tisíce lidí v myšlenkách posouvají. My usilujeme o mobilizaci 3,5 procenta populace. To by v Česku odpovídalo 370 tisícům lidí. Když má někdo jiný názor, ať ho klidně má, každý si k pravdě musí dojít po svém. Ale já mířím na lidi, kteří mají stejný názor jako já a chtějí něco dělat - ty chci oslovit, aby se k nám přidali a šli protestovat. Výzkumy v sociálních vědách ukazují, že jakmile je 3,5 procenta zapálených lidí pro jednu věc, přijde změna.

3,5 procenta nestačí ani na zvolení strany do parlamentu…

My ke změně nevolíme parlamentní cestu, tedy volby, ale nenásilnou přímou akci. Všechny rebelie a změny systému posledních dvou set let „zařídily“ skupiny, které byly menší než 3,5 procenta. Třeba v roce 1989 nebo 1848. Komunismus neskončil, protože bylo na ulici 10 milionů Čechů. Ani si to deset milionů Čechů tenkrát asi nepřálo. Většinu členů každého národa tvoří lidé, kteří následují okolí. Stačí ta 3,5 procenta. To samozřejmě funguje jen tehdy, když je v „jejich“ věci nějaká pravda. V Anglii se připravili, otestovali to v listopadu blokádou mostů - a postupně se zásah rozšiřuje.

Co se stane, až bude mít Extinction Rebellion 3,5 procenta?

My máme tři požadavky. Aby vláda a média dávaly lidem pravdivé informace. Za druhé, aby se snížily razantně a rychle emise. V Česku může jít i o transformaci půdy. Tady ji tak zneužíváme, že za dvacet let na ní už nic nebude růst. A třetí požadavek je zřídit tzv. občanská shromáždění, která budou zastupovat celou společnost napříč sociálními a věkovými skupinami. Jejich členové se tematice budou nějakou dobu odborně věnovat a dohodnou se, co by celá společnost měla udělat. Tenhle proces je vyzkoušený, použil se v Irsku, když se řešilo, jestli povolit potraty a svazky homosexuálů.  Žádná politická strana v téhle velmi katolické se těmi tématy nechtěla zabývat, tak je řešili lidé vybraní ze společnosti do občanských shromáždění.

Irský příklad se ale netýká každého z nás. Je snazší lidi přesvědčit, aby něco povolili pro druhé, než přesvědčit všechny, aby se vzdali svého blahobytu.

Zeptám se vás takhle: Kdybyste měl volbu, že si necháte auto, nebo se ho vzdáte a přežijete, co byste si vybral?

Londýnští policisté zasahují proti Extinction Rebellion • Autor: AP, Matt Dunham
Londýnští policisté zasahují proti Extinction Rebellion • Autor: AP, Matt Dunham

Jenže lidé nevěří, že mít auto znamená nepřežít…

Proto požadujeme, aby politici a média mluvili pravdu. Kdyby to tak bylo, lidé by pochopili, že jsme v nouzové situaci a potřebujeme vyhlásit klimatickou pohotovost. Máme jen pár let. Každé auto, které tu teď kolem nás projede, vypustí za každý kilometr tolik CO2, jako váží tenhle šálek kávy. A každý gram CO2 pak budeme muset z atmosféry vytáhnout pomocí technologie, kterou zatím nemáme. Totéž platí o emisích z uhelných elektráren. To je třeba pochopit a pak si říci, že už s tím nechci mít nic společného. K tomu by měl dojít každý. Dá se to přirovnat k invazi cizích vojsk. Kdyby sem vpadli Němci nebo Rusové, tak bychom to taky vnímali jako něco, s čím je třeba něco dělat. Jenomže emise nejsou vidět. Tedy až na sucho. To mi dává naději, že si lidé všimnou, že se něco děje. Ale zatím podle toho moc nejednáme.

Máte čtyři děti. Jak s vědomím, které teď popisujete, dokážete najít optimismus, že budou žít ve snesitelném světě?

Svět je vždycky takový, jaký si ho vytvoříme. Lidé během šesti let poslední války také jenom netrpěli a neplakali, ale také se smáli a milovali, měli radostné chvíle. Moje rodina teď kvůli vědomí křehkosti života žije mnohem víc uvědoměle, mnohem víc se radujeme z toho, co máme. Hrajeme hudbu na klasické nástroje, k čemuž nepotřebujeme elektřinu. Syn se teď dostal obor na truhláře-nábytkáře a z toho mám obrovskou radost. I v čase války a problémů může tvořit a pomáhat, obejde se bez elektřiny, kterou my ostatní potřebujeme ke své práci. Budoucnost není jen černá. Ale bude tak jiná, že si ji nedovedeme představit. A pevně doufám, že uhelné elektrárny a spalovací motory v ní nebudou mít místo, protože z morálních důvodů budou nepřijatelné.

V profesním životě se svojí firmou radíte průmyslovým firmám, jako je třeba i Škoda Auto, jak ušetřit energii ve výrobě. Jak lidé z průmyslu vnímají, že jste součástí Extinction Rebellion? Nekazí vám reputaci, že jste aktivista?

Pro mě je to zásadní a osobní otázka, kterou teď intenzivně řeším. Rebelie je pro mě teď úplně na prvním místě, tedy před rodinou a před prací. Zároveň si říkám, co Škoda Auto, náš hlavní zákazník, bude mít z kolapsu společnosti? Komu pak budou prodávat auta? Já se angažuji v boji za to, aby taková situace nenastala. I oni se podobnými otázkami zabývají, do roku 2025 se chtějí obejít bez energie z uhlí. Do toho agresivně řeší úspory energie.

Extinction Rebellion, Tate Modern,  Londýn 27. dubna; ilustrační foto • Autor: REUTERS
Extinction Rebellion, Tate Modern, Londýn 27. dubna; ilustrační foto • Autor: REUTERS

Co říkají lidé v průmyslu, když jim řeknete o svých aktivitách?

Jsem pořád ještě na začátku; bojím se, že až se to o mně někteří dozvědí, možná mě špatně pochopí. Když se řekne rebelie, tak si s tím lidé spojí něco špatného. I tento rozhovor přispěje k tomu, že se to lidé dozvědí. Je to určitá hrozba pro mě, moji firmu a mé zaměstnance. A některým lidem v naší firmě vadí, že jí teď nevěnuji tolik času, protože ho dávám Extinction Rebellion. Ale já to musím dělat. A doufám, že to mí klienti pochopí, že to je mé rozhodnutí. Kdykoli jedu pracovně do Škody, jedu sdíleným autem a musím stát frontu před vjezdem, protože mám pokaždé jinou espézetku. Kdybych jel vlastním autem, které jsem prodal, pohodlně bych projel, protože by automatický systém poznal moji značku. To jsou všechno problémy, které zažijete, když usilujete o nějakou změnu. Ale zatím mě spíš lidé chápou. Neříkají mi ‚Arne, ty ses zbláznil‘. Ale spíše se mnou souhlasí a říkají, že bychom to měli dělat všichni.

Jaké jsou další plány českého Extinction Rebellion, které je zatím dost malé?

Chceme, abychom na podzim dosáhli čísla tisíc členů a mohli začít dělat přímé akce. Blokovat budovy ministerstev, blokovat dopravu. Je nutné to dělat. Dlouhodobějším cílem je pak získat zmíněných 3,5 procenta. Pokud se situace bude vyvíjet dál tak jako nyní, věřím, že se to podaří.

Ekologická hnutí jako Greenpeace nebo Limity jsme my také dělají přímé akce, blokují továrny, hnědouhelné doly… Zatím se jim ale nepodařilo získat na svou stranu významnou část veřejnosti. Proč myslíte, že zrovna vám se to podaří?

Zásadní rozdíl je, že dělají jednodenní akce. Ano, můžu důl na jeden den zavřít, pak dostanu pokutu 600 tisíc korun a řeší se to u soudu. My cílíme na hlavní město, které lidé vnímají víc než nějaký podnik. A chceme dělat akce trvající více dnů, jako se to povedlo v Anglii. Teprve pak se z klimatu stane agenda. My dva tu teď spolu nemluvíme proto, že jsme s kolegy byli v únoru na Staroměstské radnici nebo že jsme nedávno přemalovali Lennonovu zeď, ale proto, že se teď v Londýně dějí velké věci - a my jsme toho součástí.

Vy sám jste ochotný se případně nechat zatknout?

Myslím, že ano. Hledám v sobě k tomu kuráž. Není to můj styl, snažím se zákony respektovat. Je mi jasné, že to dělám pro moje děti, pro budoucnost. Jsem podnikatel, který má rodinu a je mu 46 let. Což je něco jiného, než když dělá protesty osmnáctiletý student. Ale můj osobní příběh může inspirovat další podobné lidi. Mám teď také české občanství, což případné zatčení zjednoduší. Ale lidé mi nebudou říkat, ‚ať si protestuje v Německu, když se mu něco nelíbí‘.

Proč jste si vlastně zažádal o české občanství?

Žiju tady deset let, moje žena je z Prahy, vidím tu svoji budoucnost. Když můj nejstarší syn řekl, že jde volit, tak mi vadilo, že já jít nemůžu. Chci mít možnost se podílet na zdejším politickém životě.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].