Potkávám na ulici člověka, který mi zabil matku

Následující snímky pořídil Pavel Nasadil na východě Sierry Leone v oblasti Kono. Na respekt.cz je publikujeme i s jeho doprovodným textem. Loni autor zvítězil na Czech Press Photo v kategorii Problémy dnešní doby se sérií z věznice pro mladistvé ve Freetownu.

Je pozdní únorové odpoledne roku 2019, mířím na kopec ve městě Koidu, za kterým se rozprostírá diamantový důl. A také největší umělá halda kamene v okolí vytvořená mezinárodní těžařskou společností Koidu Holdings S.A. se sídlem na britském ostrově Guernsey. Provozuje obrovské podzemní doly na těžbu diamantů i zlata. Ale mě zajímá menší povrchová těžba, kterou provozují místní vlastníci půdy a malí investoři. Právě tady je nejvíc vidět těžký život místních obyvatel, jejichž téměř jedinou obživu tvoří práce v hornictví. Více méně každá rodina ve městě je s těžbou nějakým způsobem spjata.

Na kopci stojí dům Francise Kellyho, jeho rodina tu žije desetiletí. Jeho otec vlastnil část okolních pozemků, na kterých se povrchové doly nacházejí. Francis mě vítá a říká, že k dolům nemohu jít sám, raději mě doprovodí a všechno mi ukáže. “Většina těch chlapů jsou bývalí rebelové z války, někteří z nich tehdy vraždili. Není dobré se s nimi dostat do křížku.” Jdeme k úpatí haldy a obcházíme jednotlivé sekce - jámy, jejichž hloubka je závislá na horninovém podloží. Průměrně mají okolo pěti metrů, často pod hranici podzemní vody, která se musí odčerpávat. Horníci tu těží kamenivo, které vynášejí na povrch do primitivní “pračky” na proplachování. Tzv. washing vždy probíhá pod supervizí „sponzora“, který platí nářadí i mzdy a má právo na prodej případného nálezu.

Horníci pracují buď nárazově jako brigádníci za pevný plat přibližně 20 tisíc leone na den (v přepočtu 2,3 dolaru), nebo systémem smluvní provize zadarmo, dokud se neobjeví „kámen“. Když se diamant najde, sponzor ho prodá jednomu z místních dealerů a rozdělí se o zisk s horníky, zpravidla v poměru 50 ku 50 nebo podle vzájemné dohody. Podobných dolů je tu hodně. “Je to jako trh s byty, když máš peníze, můžeš se domluvit s vlastníkem pozemku a provozovat si tady vlastní důl,“ říká Francis a láká mě k investici.

Celá galerie

Práce tady je ale mimořádně namáhavá a riskantní. Ve třiceti stupňových vedrech, bez ochranné obuvi a naboso. Jeden z horníků právě šlápl v bahně na něco ostrého a teče mu z nohy krev. Nezbývá mu nic jiného než ránu opláchnout v bahnité vodě a pokračovat v práci. Chybí lékárnička, pitná voda, stín, jídlo i ochranné pomůcky - rukavice, boty, čepice.

Francis ukazuje na onu obrovskou uměle navezenou haldu; je vidět už zdaleka, při příjezdu do města. Vysoká je okolo 40 metrů a její objem se každým dnem zvětšuje: Brzy nám seberou i tyhle pozemky a malé doly zruší s nedostatečnou náhradou. Halda se neustále rozšiřuje směrem k městu.“ Pod námi jsou v hloubce 300 metrů doly, kde se těží opravdu ve velkém. Vracíme se k Francisovu domu na kopec, sedneme si do stínu pod strom, a já se ho vyptávám na konflikt v Konu - jednu z nejbrutálnějších občanských válek na africkém kontinentu z let 1991–2002, kterou zahájili povstalci z Jednotné revoluční fronty.

“Když začala válka, bylo mi sedm nebo osm. V devíti letech mne zajali a mučili, mám dvě střelné rány,“ ukazuje jizvy na levé ruce a noze. “Válka mne provázela celé dětství. Vypálili nám oba domy. Museli jsme utéct do Freetownu. Bydleli jsme v golfovém areálu a já tehdy dělal caddyho pro místní smetánku a cizince. Naučil jsem se dobře anglicky, hrál jsem squash, badminton a golf. Mezitím u nás rebelové zabili spousty lidí a mnoho jich zmrzačili, usekali jim končetiny. Všechno tady v Konu bylo kvůli diamantům zničeno, hodně domů bylo vypáleno. Když jsme se po válce vrátili, menší dům jsme zrekonstruovali. Na opravu většího nejsou prostředky. Teď tady žijeme a snažíme se v míru zapomenout.“

Jdeme se do velkého vypáleného domu podívat a Francis popisuje každý pokoj. Jeho otec měl tři manželky, každá měla svoji ložnici. Stojíme chvíli místnosti, kde bydlel Francis se svou matkou, a já ho fotografuji. “Ti rebelové, kteří tehdy zabíjeli, pořád žijí v naší komunitě. Potkávám na ulici člověka, který mi zabil matku. Všude kolem města je velké množství masových hrobů. Ale mluvíme spolu. Život jde dál, Na minulost musíme zapomenout. Dnes je město zase postavené a obnovené. Ale zdejší lidé nemají z těžby diamantů absolutně žádné výhody. Trpíme nedostatkem elektřiny i vody, jsou tu špatné cesty a infrastruktura. Chci, aby mezinárodní komunita vyslyšela naše nářky,“ popisuje.