Po Kateřině Valachové zdědíme cestu dlážděnou dobrými úmysly

Kateřina Valachová nastoupila na ministerstvo školství s nebývalou vervou. Po Marcelu Chládkovi, který v míře diletantismu a sebezahledění soutěžil snad jen s děsivým Josefem Dobešem, to byla pozitivní změna. Její typický pracovní styl bylo možné sledovat třeba na pravidelné platformě Komenius. Představte si čtyřicet padesát lidí ze všech oblastí vzdělávání v jedné velké místnosti, které ministryně sezvala, aby s nimi „široce diskutovala své záměry“. To byla užitečná novinka. Ale v praxi to vypadalo tak, že dvě hodiny nezadržitelně mluvila – v nasazení a kadenci je nepřekonatelná – a na konci si nechala „odhlasovat“, že přítomní souhlasí se všemi těmi zákony, vyhláškami a nařízeními, jež navrhuje. Většinou byla míra souhlasu téměř stoprocentní a účastníci odcházeli s brnící hlavou.

Tím nemá být řečeno, že rozhodovala jako autokrat. Vlastně spíš naopak. Snažila se vnímat, co asociace škol, odbory a další účastníci chtějí, ale jako právnička prostě věří v sílu předpisů a regulace. A to byla její největší síla i slabina. Rozhodně rozumí víc právu a správním postupům než vzdělávání - a názor na něj si dělala nejspíš z mnoha vzájemně rozporných požadavků těch, kteří se s ní sešli a tvrdili, že nejlepší cesta vede tudy anebo tudy. Jestli má na věci i vlastní názor, tak úplně jisté není.

Dědictví po jejím dvouletém úřadování tomu odpovídá. V lobbingu byla výborná. Nesporným kladem je, že přinesla školám peníze na práci s dětmi s nějakým problémem (to byl totiž hlavní přínos onoho tolik diskutovaného paragrafu o inkluzi) a prosadila první významné zvýšení platů učitelů. A možná nejdůležitější je, že jasně vyčíslila, kolik miliard bychom potřebovali v příštích letech, pokud bychom opravdu chtěli začít učitele alespoň trochu slušněji platit. Požadavek je to jasný a srozumitelný.

Zbytek dědictví je mnohem spornější. Shrnout ho pod slogan „utahování šroubů“ asi u Kateřiny Valachové a jejích spolupracovníků asi vzbudí nevoli, ale těžko to pojmenovat jinak. Spustila povinný poslední rok mateřské školy, jednotné přijímačky, povinnou matematiku u maturity. Bez jasně pojmenovaných kritérií začala zásadně omezovat počet nově vznikajících neveřejných škol. Novely zákona o pedagogických pracovnících stále více uzavírají učitelskou profesi před vnějším světem a vytvářejí z ní pedagogické ghetto, kde hrozí zásadní nedostatek učitelů. Společným rysem těch opatření je, že byla původně dělána s dobrým úmyslem, ale ve výsledku obvykle problém nevyřeší, jen další způsobí.

Příklady. Povinný poslední rok školky se zaváděl kvůli zlepšení startovní pozice u čtyř pěti procent dětí z chudých rodin. Výsledek? Těmto dětem jeden rok ve školce nepomůže a zbytku rodin výrazně zkomplikuje život. Povinná matematika u maturity má zvýšit gramotnost populace. Ve výsledku povede k zafixování způsobu vyučování, který masovou nechuť k matematice způsobil. Zpřísnění pravidel pro výkon učitelství mělo zvýšit kvalitu učitelů. Výsledkem je, že ředitelé, zvláště u některých aprobací, nezohledňují učitelské kvality těch, které přijímají, ale řeší jen, jestli mají správný diplom. Jednotné přijímačky měly zajistit vyšší kvalitu žáků nastupujících na střední školy, ale zvýší rozdíly v šanci na slušné vzdělání mezi dětmi z chudších a bohatších rodin. A tak dále.

Jakkoli je kauza náměstkyně Simony Kratochvílové, kvůli níž ministryně rezignovala, mimořádně podivná, o upřímné snaze Kateřiny Valachové vylepšit zdejší vzdělávání není pochyb. Jen její příklad ukazuje, že dobrý úmysl, píle a nasazení nemusí stačit. Zrovna tohle jsou ty dobré úmysly dláždící cestu do … no někam, kde se rodičům ani žákům moc líbit nebude.

Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin