Teoretik nových médií Evgeny Morozov se komentáři pro The Guardian dotýká svůdných, avšak nenaplněných příslibů lepšího a snadnějšího života, jež se poslední dekádu šířily do světa ze Silicon Valley. Autor tento jev popisuje jako techno-populismus – tedy rétoriku technologických společností, které slibují okamžitou a bezbolestnou decentralizaci a demokratizaci trhu, kdy si lidé budou vzájemně snadno poskytovat služby, jako je ubytování a doprava, které v podání hotelů a taxi služeb působily neefektivně, nedostupně a obstarožně. K ničemu z toho však v roce 2018 nedošlo.
Historie techno-populismu je mlhavá, ovšem podle Morozova víme přesně, kdy vstoupila do mainstreamu. Stalo se to v roce 2006, kdy se časopis TIME rozhodl svou pravidelnou osobností roku vyhlásit „tebe“ a umístil na obálku lesklou zrcadlící plochu. Ten výběr měl mimo jiné ocenit i miliony lidí, kteří vytvářeli uživatelskou kulturu internetu nultých let a stáli za projekty jako Wikipedie nebo Flickr.
„Z onoho všemocného kreativního uživatele internetu z roku 2006 se v roce 2018 stal zombie se podobající feťák obsahu, který je závislý na scrollování a lajkování, navždy uvězněný v neviditelných klecích obchodníků s osobními daty, “ popisuje Morozov. A dodává, že na místo očekávání směřuje aktuální vývoj internetu nevyhnutelně k centralizaci, neefektivitě a čím dál větší kontrole, kdy firmy sbírají o uživatelích internetu maximum informací.
Když byly Airbnb, Uber a podobné platformy nové a malé, bylo snadné uvěřit, že globální revoluce odstartuje víc podobných neformálních ekonomických aktivit: Pryč s profesionálními řidiči, limuzínami a hotely, přivítejme amatéry, kola a přespávání na gaučích! Podle Morozova je ovšem podobná změna nemožná bez politické podpory. Pouze na poli trhu se uskutečnit nedá.
„Byla to lákavá vize vyplývající z kontrakulturní rebelie vůči autoritám, hierarchii a expertíze. Této vizi však chyběla jedna zásadní věc: podpora politických stran a sociálních hnutí,“ konstatuje Morozov. „Strany, které byly u moci, měly těmto platformám zajistit odpovídající podporu z veřejných financí, aby nemusely podléhat brutální zákonům trhu a uchránily je před konkurenty s bezednými kapsami peněz.“
Podobná opatření dala mimo jiné v minulém století vzniknout konceptu sociálního státu. Oblasti jako zdravotnictví nebo vzdělávání byly záměrně vyjmuty z tržních vztahů, aby byla garantována jejich dosažitelnost pro co největší počet občanů. Morozov v tomto ohledu uzavírá: „Techno-populismus bude nadále přežívat v lákavých vizích spojených s blockchainem, umělou inteligencí a smart city. Mnoho z těchto slibů bude vypadat lákavě. Ovšem bez solidní politické agendy – agendy, která si nedělá iluze o schopnostech globálního kapitálu přispívat k sociální emancipaci - se od nich dočkáme spíše opačných účinků. Cesta k demokratičtější společnosti nevede přes peníze.“
Písně jako štos dopisů
„Šel jsem do knihovny, abych si udělal rešerše na korespondenci mezi spisovateli - a byl jsem ohromený, jak moc musí být člověk mrtvý a považovaný za génia, aby byly jeho dopisy publikovány. To je smutné, pomyslel jsem si. Promluvil jsem si o té myšlence s Annikou a shodli jsme se, že to stejně uděláme, i když jsme pořád naživu a nikdo nás neprohlásil za génie,“ popisuje švédský písničkář Jens Lekman unikátní písňový projekt, který běží od ledna po dobu celého roku a pomalu spěje do finále.
Během uplynulých dvanácti měsíců si Lekman společně s písničkářkou Annikou Norlin vyměňovali písně coby dopisy. Vše odstartoval Lekman ve skladbě Who Really Needs Who, kterou otevírá verš „Je první ledna 2018, píšu ti, Anniko Norlin“ - a v ní vzpomíná na to, jak se poprvé setkali v New Yorku, kde Annice pomohl na poslední chvíli zorganizovat koncert.
Tak se začíná odvíjet pozoruhodný dialog, v němž je vyprávění na prvním místě a každá skladba je buď odpověď či reakce na tu předchozí. „Jako štos dopisů navršených na sebe, které dohromady dávají obraz roku 2018,“ popisuje výsledek Lekman, který si nečekané vypravěčské úkroky z písničkářského žánru vysloveně užívá.
Vystoupil z kolečka pravidelného vydávání desek a začal se živit jako svatební zpěvák a hráč, který nemá problém přezpívat svůj repertoár ani The Beatles. I díky tomu si uvolnil ruce a celý rok 2016 strávil projektem Postcards, kdy si dal předsevzetí napsat a uveřejnit každý týden jednu skladbu, aniž ji podroboval autocenzuře a příliš cizeloval.
Mezi tématy roku se objevila jak uprchlická krize, tak zlomená srdce, nová láska i strach ze stárnutí. V jiném projektu Ghostwriting zase zhudebňoval příběhy, které mu na výzvu posílali fanoušci. V rámci písničkářského žánru, který je plný solitérů se silným egem, se jedná o poměrně raritní úkaz: snaha nebýt tím, kdo chce něco říct, ale přijmout odpovědnost za příběhy jiných.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
