Čerstvá zpráva dánského sociologického webu Discover Society vnáší překvapivý obrat do dosavadních představ o jednom nebezpečí hrozícím nám ve veřejném prostoru - o útoku neznámého náhodného násilníka. Člověka v té souvislosti napadají hlavně dvě otázky: když se mi něco takového stane, pomůže mi někdo? A opačně – když budu svědkem nějakého konfliktu já, mám do něj vstupovat a riskovat sám napadení?
Doposavad tradovaná odpověď říkala dvakrát ne. Za prvé, čím víc lidí kolem, tím menší šance na pomoc, a za druhé – pomáhat někomu ohroženému by člověk raději neměl riskovat. Současné výzkumy a analýza záběrů z bezpečnostních kamer ve vějíři šesti různých zemí světa od Dánska po Jihoafrickou republiku ovšem odhalily, že všechno je jinak, píše Discover Society.
Vládnoucí teorie zvaná „efekt přihlížejícího“ říká, že člověk na zalidněných místech se stahuje do sebe a lhostejně míjí problémy či situace, které by za normálních okolností měl mít potřebu řešit; v davu ho totiž údajně ovládne myšlenka „Proč já? Ať to udělá někdo jiný“. Když si ale výzkumný tým vzal k rozboru 500 náhodně vybraných policejních případů napadení na veřejnosti, vyšlo mu, že ve třech čtvrtinách incidentů zasáhl ve prospěch oběti minimálně jeden kolemjdoucí a snažil se agresora zastavit.
Policejní anály přitom samozřejmě neevidují případy, kdy byla občanská pomoc v zažehnání konfliktu úspěšná a zásah strážců zákona se ani nekonal, takže poměr angažovanosti vůči lhostejnosti může být podhodnocen. Rozbor dat z pouličních kamer zachycujících agresivní konflikty v Holandsku, Jižní Africe a Velké Británii a třech dalších zemích ukázal, že na pomoc oběti přispěchal vždy minimálně jeden (většinou ale tři až čtyři) kolemjdoucí v devíti případech z deseti. V článku pro Discover Society z toho všeho výzkumníci vyvozují závěr, že pomoc kolemjdoucích je v konfliktech na veřejném místě nikoli výjimkou, ale normou.
Nakolik je ale občanská pomoc vlastně prospěšná? V souvislosti s vládnoucí tezí většinové pasivity se tahle otázka zatím příliš neřešila. Osm let stará studie zaměřená na uklidňující, či naopak rozdražďující roli zásahu kolemjdoucích v pouliční agresi však ukázala na rozboru 42 případů, že naprostá většina intervencí vedla ke zklidnění, přičemž čím víc jedinců vstoupilo do akce, tím větší byl logicky její efekt. Tuto zákonitost potvrdila i terénní práce výzkumníků z Discover Society s jednoznačným závěrem, že z hlediska oběti je pomoc kolemjdoucích prospěšná.
Důležitým bodem angažmá v náhodně spatřených konfliktech je obava o vlastní kůži: Ohrožuje mě nějak, když se do toho budu míchat? Vzhledem k neexistenci jasných dat pro odpověď dosud policie ani různé expertní komise lidem vlastní angažmá příliš nedoporučovaly a radily jim prostě přivolat profesionály. Z rozboru záběrů CCTV kamer provedeného loni mezinárodní výzkumnou skupinou vyplývá, že pravděpodobnost napadení člověka snažícího se urovnat konflikt je nízká - jde zhruba o jeden případ z deseti. Nejvíc jsou při snaze pomoci ohrožení společníci oběti, nejmíň lidé bez jakéhokoli vztahu k napadené straně.
„Shrnuto a podtrženo, získaná data by měla zmenšit všeobecně rozšířenou obavu, že pokud budu napaden na ulici, nikdo mi nepomůže,“ končí výzkumníci svůj text pro Discover Society. „Naopak, zalidněná veřejná místa poskytují lidem ‚bezpečí v množství‘ - což by měla přivítat jak veřejnost, tak bezpečnostní orgány.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
