Některé příběhy se ukážou až v pravý čas

Ačkoliv její muž, někdejší československý voják, byl tou dobou vězněn nacisty a měla dvě malé děti, neváhala Božena Kropáčková u sebe postupně ubytovala tři výsadkáře včetně jejich velitele Adolfa Opálky, dalším sháněla jídlo. Právě z jejího bytu Opálka po atentátu na Heydricha odešel do krypty kostela v Resslově ulici, kde spolu s dalšími parašutisty po boji s německou přesilou zemřel. Příběh Boženy Kropáčkové najdete v aktuální dvojčísle Respektu v textu Zapomenutá hrdinka.  „Do Anglie nemohl odejít na bojový výcvik každý. Schovat parašutisty po jejich návratu ale ano, což samozřejmě s sebou neslo velké riziko. Paní Kropáčková ho podstoupila, šlo o velkou občanskou odvahu,“ říká historik Lukáš Kopecký.

V Respektu konstatujete: ,,Někdy se říká, že nemáme moc hrdinů. Přesnější ale je, že jsme je zatím pro sebe moc neobjevili.“ Proč je důležité hledat hrdiny minulosti?

Protože potřebujeme hledat pozitivní vzory. Okolo nás je strašně moc negativních příběhů včetně minulosti. Chápu, lépe se prodávají, ale to neznamená, že bychom měli přestat hledat ty světlejší. Například doba protektorátu je silně spojována s kolaborací, přitom se její rozsah nedá přesně posoudit. Často dochází ke generalizaci a mluví se o Češích jako kolaborantech. To je konkrétní důvod, proč hledat příběhy, jako byl ten Boženy Kropáčkové.

Božena Kropáčková byla tak trochu netypická hrdinka. Proč je důležité vyzdvihovat i takové postavy?

Není neobvyklé hledat hrdiny mezi důstojníky nebo mezi vojáky. Ale pořád jsme je dostatečně nehledali mezi obyčejnými lidmi. Přitom cesty a materiály k k jejich příběhům existují. A proč je důležité je vyzdvihovat? Hrdinství se projevovalo v určitou složitou chvíli i v lidech, kteří na to nebyli cvičení nebo připraveni. A tady pak nastupuje zajímavá část: můžeme se ptát, kde se to v nich vzalo, jaký vliv na to mělo prostředí, v němž vyrůstali. A je důležité si uvědomit, že Božena Kropáčková nebyla jediná – parašutistům pomáhaly stovky rodin.

Čin Boženy Kropáčkové se nakonec dočkal uznání i díky vám. Proč jsme takové lidi neoceňovali dřív?

Na to je naprosto jednoduchá odpověď. Po čtyřicet let se tady spousta příběhů nemohla zveřejňovat a prezentovat – ať už z dob nacistické okupace nebo komunistického režimu. Máte pravdu, že by se mohlo už dávno zpracovat to, co teprve dnes objevujeme. Na druhou stranu Toufarův životopisec Miloš Doležal říká, že některé příběhy potřebují svůj čas a prostor, aby vyšly najevo až ve správnou chvíli.

Co vás osobně motivuje při jejich hledání?

Samo objevování a pak snaha předávat příběhy dál. Jednou mi kolega Stehlík říkal, že když v Hollywoodu potřebují něco natočit, zdlouhavě vymýšlejí scénáře. Tady máme přímo před sebou příběhy , které by si zpracování zasloužily. A často je přehlížíme.

O kolika podobných příbězích z minulosti tedy víte?

O desítkách až stovkách. Národní památník hrdinů heydrichiády byl postavený na počest 294 lidí popravených za pomoc skupině Anthropoid – a to je co osud, to lidský příběh. A to se bavíme jen o jaře roku 1942. Pak probíhaly další výsadky, máme tu další hrdiny z dob nacismu nebo komunismu.

Říkáte, že existuje mnoho podobných příběhů. V čem byl výjimečný ten Boženy Kropáčkové?

Určitě se můžeme bavit o její statečnosti a hrdinství. Ale zároveň je zajímavé, jak na situaci dokázala zareagovat coby žena a matka. Brát na sebe tak velké riziko v této pozici nemohlo být jednoduché.

Vnímáme hrdinství jen v těžkých časech, v dobách bezpráví nebo nesvobody?

Hrdinství se především ve složitých časech ukazuje. V současné chvíli žijeme v relativně bezproblémové době a mnoho lidí si ani nedokáže představit, že se něco takového dělo. Proto nás příběhy z minulosti občas i šokují; jednalo se o extrémní situace, které s dnešní dobou nemůžeme porovnávat. Dnes vidíme hrdinství v trochu jiné podobě – ale ne kvůli tomu, že by tu nebyli hrdinové, nýbrž proto, že si to současná doba nežádá.