Méně křivd, více otevřenosti. Proč se vědecké granty přidělují losem

Vládcové fondů pro financování vědy přidělují granty čím dál častěji losováním. Náhodný výběr podle nich za současné situace funguje líp než složitá, lidským slabostem vystavená volba. A pole působnosti „vrhu kostek“ se má rozšiřovat, píše listopadové vydání vědeckého serveru nature.com.

„Běžný proces výběru se nám už nezdá vhodný,“ vysvětlila v Nature členka vedení novozélandské Zdravotní výzkumné komise Lucy Pomeroy, proč její agentura rozděluje čím dál víc svých grantů losem. „Začali jsme se soustředit na podporu transformativního výzkumu a potřebovali jsme nástroj, který by povzbudil zrod čerstvých nápadů.“ Naposledy takhle díky losu dostal od novozélandské komise dvoumiliónový grant na svůj buněčný výzkum biolog z wellingtonské univerzity David Ackerley.

V Evropě se stoupenci náhodného výběru vědeckých kandidátů podpory sešli v listopadu na konferenci ve švýcarském Curychu. „Náhodný los dává šanci na úspěch ideám stojícím mimo hlavní výzkumný proud, a tak v lidech posiluje i otevřenost vůči nim,“ cituje Nature organizátorku setkání, ekonomku Margit Osterloh. Podle ní jsou výhody slepého losu tak velké, že by se mělo jeho použití rozšířit z grantů na další oblasti -  třeba na výběr studií k publikaci, nebo dokonce na volbu mezi uchazeči o akademický post.

Potíže současného výběru jsou zřejmé. Zájemci o grant musí vypracovat obsáhlé podrobné žádosti, z nichž ovšem většina neuspěje, a z jejich v podstatě vyrovnaného pelotonu pak výběrová komise volí podle ne úplně jasných kritérií několik šťastlivců. Řada studií přitom prokázala, že volbu posuzovatelů často kontaminují různé předsudky a stranickosti.

Náhodný výběr samozřejmě není úplně náhodný: do loterie jsou připuštěny jen práce splňující dopředu stanovené standardy. Pak všechny žádosti dostanou čísla, ze kterých počítač vytahuje „vítězné práce“ tak dlouho, dokud nejsou rozděleny všechny přidělené peníze.

Připouštěcí kritéria mohou být přizpůsobena potřebám pustit do soutěže vědce z menšin a lidi nepodporované mocnými vědeckými institucemi, kteří v běžném systému nejsou s to konkurovat obsáhlosti a „vyzdrojovanosti“ žádostí konkurentů se zavedenými a bohatými institucemi v zádech.

“Jde nám o to, aby rostly šance těch s nejlepšími nápady,“ shrnul to pro Nature Don Cleland, člen jiné komise novozélandské vlády, která v grantových programech pro technologickou inovaci už spoléhá jen na loterii. „Z celého procesu tak mizí velký díl úzkosti,“ říká Cleland.

„Když máte dejme tomu peníze na podporu dvaceti projektů, je běžná volba mezi dvacátým a dvacátým prvním na mrtvici. Ale při tahání z klobouku tohle odpadá: všichni víme, že všechny nápady byly dost dobré na zařazení do soutěže o podporu a tak ti, kteří nakonec neuspějí, nemusí cítit ukřivděnost nebo zklamání. Rozhodl prostě los.“