Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Lucie Kara: Nejen utopit moje dítě, nenávist zažívá i manžel v práci

Rozhovor s aktérkou článku, který pátrá po lidech šířících nenávist na sociálních sítích

Lucie Kara s manželem a synem • Autor: Milan Jaroš
Lucie Kara s manželem a synem • Autor: Milan Jaroš

Pod titulkem To dítě utopit! týdeník Respekt publikoval text o rodině Lucie Kara z Třince, o jejím muži Mehmetovi a synu Ibrahimovi, kterému neznámí lidé přáli v komentářích na internetu smrt, protože jeho otec je turecký Kurd. Článek o nenávisti na internetu a o lidech, kteří ji v případě rodiny Kara projevili přáním usmrtit jejich syna, vzbudil u čtenářů velký ohlas. “I mně psali lidé spoustu dopisů a vzkazů, vyjadřovali nám podporu a zděšení z toho, že jejich spoluobčané chtějí, aby mé dítě zemřelo, a že se za ně stydí,” říká Lucie Kara. “Hodně mě to povzbudilo, cítím se bezpečněji a mám radost z toho, že tolik lidí je slušných.” Aby však ona a její muž nenaráželi na nenávist, nestačí se vyhnout čtení komentářů na sociálních sítích.

Jak se národnostně pestré rodině daří v reálném životě třineckých ulic?

Teď lépe, když čtu ty reakce hodných lidí, to mě povzbudilo. Ale jinak to žádná sláva není. Před pár dny mě navštívili doma kriminalisté, aby mě ujistili, že na případu nenávistných komentářů z Facebooku usilovně pracují (Lucie Kara podala trestní oznámení - pozn. red.). Říkali, že nakonec proti očekávání není těch lidí, o které se zajímají, pět, ale jen čtyři, - a že dva z nich nemohou najít, protože nemají stálou adresu. Na výslechu už měli paní Vyskočilovou, která psala, že by mé dítě po porodu hodila do kýblu, a ještě nějakého muže. Tak uvidíme, jak to vyšetřování dopadne.

A co myslíte tím “žádná sláva”?

Teď to na mě zase začalo všechno padat, protože manžel bojuje s nenávistí v práci. Byl rád, že už neprodává kebab a našel stálé zaměstnání se smlouvou v automobilce v Nošovicích, jenže i tam čelí zlým slovům. Chodí domů zhroucený, nešťastný. Vyčítám si, že je to proto, že jsem o tu stálou práci pro něj hodně stála a dost jsem ho k ní ponoukala. Kdybych mu do toho nemluvila, zůstal by bez papírů u kebabu. Šťastný tam sice moc nebyl a chtěl pořádnější práci, ale takhle zlé by to nebylo.

Co se mu v továrně děje?

Pořád poslouchá: Zasraný muslim. Ať ukáže batoh, určitě tam má bombu. Táhni, my tě tady nechceme. Kde máš nůž, přišels nás podříznout? A tak podobně. A jako naschvál, hned první den jeho práce někdo nahlásil bombu a museli se evakuovat. Manželův vedoucí mi pak říkal, že to byl bývalý zaměstnanec, který dostal výpověď, a takhle se mstí. Ale stejně kolegové pokřikují na manžela, přestože vědí, že s tím nemá nic společného.

Jak na to reaguje?

Doma je strašně smutný. A v práci jim říkal: Přečtěte si, co se děje mému synovi, jací jsou na něj lidé, a vy jste takoví, že budete ubližovat i mně? Ale oni na to prý nic. Tak jsem zavolala jeho šéfovi, nemohla jsem se už na to dívat; nechci, aby byl takhle smutný a chodil do práce s nechutí.

Co vám vedoucí řekl?

Že už tohle zažili, když tam jednou pracovala černoška, že jí lidé nadávali do černých hub. Že to tak chodí, ale že to bude řešit. Prý  manželovým kolegům vynadal a říkal, že kdyby to nepřestalo, tak je vyhodí. A Mehmeta minulý týden pro jistotu přeřadil na místo, kde byl sám, kde ho nikdo nevidí a s nikým nemluví. Byla to těžší práce, ale měl klid. Teď je zase zpátky mezi ostatními, nevím proč.

Už ho nechali být?

Tam ho asi nikdy nenechají úplně být. Teď už je to s urážkami lepší, co vedoucí zasáhl, ale zase zvolili jinou metodu šikany: dohodli se, že s Mehmetem nebudou mluvit, ignorují ho. Nemyslím to nijak zle, ale v té továrně pracují lidé, kteří nepřemýšlejí příliš v souvislostech, kteří si něco přečtou hnusného na internetu o muslimech a věří tomu. Takové lidi nezastaví ani fakt, že manžel není muslim. To je jedno - prostě je černý.

Takové chování je pro vás nové?

Není, to se děje od začátku, co sem Mehmet přijel, vzali jsme se a otěhotněla jsem. Teď nedávno jsem si uvědomila, že jsem ztratila přátele. Manžel se mě ptal, proč  nemám nikoho jiného než kamaráda ze základní školy, tu žiju, tak jsem se nad tím zamyslela. Dřív jsem měla přátel víc. Ale stáhli se. Občas třeba někdo napíše, ale k setkání už nedojde. Vloni na Silvestra nás pozvali mí nejlepší kamarádi na oslavu, měla jsem radost. Byly tam páry a nová přítelkyně mého kamaráda se o půlnoci rozkřikla na Mehmeta, že je muslim a co tady dělá, ať vypadne, strkala do něj a hulákala. Bylo to strašně trapné. Omluvili jsme se tedy, že raději odejdeme - a bylo ticho. Nikdo nic. Tak jsme šli. Je to přes rok, ti přátelé už nám nezavolali. Věděla jsem, že to bude těžké, ale že takhle, to mě nenapadlo. Ale i v ulicích se nám dějí věci, nad nimiž nezbývá než mávnout rukou.

Jaké?

To snad ani nemá cenu vykládat. Jdeme do vchodových dveří a sousedka nám je podrží, aby se nezaklaply, a jiná sousedka-lékařka utrousí: “Snad nebudete těmhle držet dveře!” Nastupujeme do výtahu a pán, který chtěl taky jet, řekne “To jdu raději pěšky, než s takovými”. Tohle neřeším, to bych skončila v Bohnicích. Mě trápily ty nenávistné vzkazy pro mého syna a teď mě trápí situace manžela v práci; je mi ho líto, když vidím, jaká se mu děje nespravedlnost.

Lituje manžel, že se nastěhoval do Třince místo do Lipska, kde má otce?

Lituje. Ale tam já nechci. Manželův otec tam bydlí v podstatě v ghettu, jak tady u nás bydlí Romové -  sou tam Asiaté, Turci, Arabové, Kurdové. Němci se k nim přijdou jen najíst a zase jdou pryč, s místními nepřijde manželův tchán, který tam prodává kebab, jinak vůbec do styku. Nechci, aby takhle izolovaně žily moje děti. A taky se mi sice líbí, jak je Mehmetova rodina soudržná, ale je to zkrátka tak, že otci se neodporuje, co řekne, to je svaté. A já bych tohle nedokázala, myslím, že by nám to narušilo manželství. Ale je pravda, že v poslední době víc přemýšlíme, kde bychom mohli nějak normálně žít. To mě trápí, protože jsem hrdá Češka, mám tuhle zemi ráda a nechápu, proč bych měla mizet, když nic špatného s manželem neděláme. Jen se máme rádi a chceme tu spolu žít. Nicméně poslední dobou čím dál častěji žijeme ze vzpomínek: myslíme na dobu, kdy jsme se teprve těšili, že tu spolu budeme žít a mít děti. To je nám pak dobře.

Lucie Kara s manželem a synem • Autor: Milan Jaroš
Lucie Kara s manželem a synem • Autor: Milan Jaroš

To bylo v uprchlickém zařízení Vyšní Lhoty, kde jste dělala ubytovatelku. Už tam jste se zamilovali?

Mehmet to nerad slyší, ale já jsem ho tehdy brala stejně jako všechny ostatní, nevěnovala jsem mu větší pozornost. On ale vzpomíná, že jsem se ho jednou, když jsem vydávala převařenou vodu, lehce dotkla prstem - a to se prý zamiloval. Dohromady jsme se dali až později, když byl v Německu: napsal mi a po čase jsme spolu začali chodit, pozval mě tam. Pak se vrátil dobrovolně k azylovému řízení do zastávky u Brna, aby tu se mnou mohl žít.

Jak reagovali v táboře Vyšní Lhoty na takovou známost?

Špatně. Mí kolegové mě podporovali, ale ta vyšší vrstva, naši vedoucí, mě odsuzovali a chtěli se mě zbavit. Roli hrálo především to, že jsem tam nebyla v dobré pozici ani předtím, než jsem se dala na dálku dohromady s manželem. Nelíbilo se mi, jak se tam k uprchlíkům chovali, a říkala jsem to nahlas. Vozili jim jídlo, které by nejedl ani pes. Vzala jsem talíř a zanesla ho vedoucímu, ať to tedy sní, když myslí, že se to jíst dá. Neřekl nic. To byl ale ještě ten nejmenší problém, že na to nic neřekl. Když něco řekl, bylo to horší. Běžně mluvil o uprchlících jako o čmoudech. Když skupina Íránců - úplně zmatených, protože nechápali, co tam dělají, jak to bude dlouho trvat a co po nich kdo chce - držela hladovku, říkal: Když nechce žrát, ať nežere, ať si chcípnou, násilníci, ti smradi černí.

Uprchlická zařízení byla v té době pod drobnohledem ministerstva, protože zprávy o špatných poměrech začaly unikat na veřejnost. To nepomohlo?

Částečně. I to jídlo se po půl roce spravilo. A vždycky, když přijela supervize z Prahy, šlo všechno, jak by mělo. Ale pak odjela a na ranní poradě se o uprchlících mluvilo zase jako o kusech: dnes odešly dva kusy, přišly tři kusy. Mluvit o lidech jako o kusech a násilnících? Byla jsem v roce 2015 mezi prvními zaměstnanci, co týden to byla vlna dalších lidí, zvládala jsem to bez problémů, sama žena mezi uprchlíky, velmi dobře jsem se s nimi domluvila, vždy jsem to nějak uregulovala, šlo to hladce. Problémy s vedoucími nastaly, když jsem šla třeba některým připomenout, že už je čas snídaně, to jsem dostala vynadáno, že nejsou na hotelu. Jenže když celé dny nemůžete nic dělat, a to ti kluci nemohli, pořád jen pocházíte a poleháváte a spíte, všechno se vám slije, den a noc. Jenže to nikoho nezajímalo - tam šlo o to je co nejvíc ponížit.

Areál detenčního uprchlického tábora ve Vyšních Lhotách • Autor: ČTK
Areál detenčního uprchlického tábora ve Vyšních Lhotách • Autor: ČTK

A to se nikdo neozval?

Ale ano, my, nižší pracovníci. A od té doby jsem zažívala opravdu špatné věci: security měla nařízeno mě hlídat, poslouchala jsem od šéfa poznámky, ať mě hlídají, jestli s těmi čmoudy někde nesouložím, za zády o mně mluvil jako o „té šikmoočce“, jak jsem se dozvěděla od spolupracovníků;  zkrátka zastat se uprchlíků byl velký hřích. Nakonec jsem odešla sama, v podstatě proto, že se to nedalo snést, a vedoucí mi na odchod řekl: Kdybyste tolik nemluvila, mohla jste tu být v klidu dál. To mě ovšem pomohlo k rozhodnutí, že se do Vyšních Lhot jednou chci vrátit, a přestože jsem původně měla podanou přihlášku na vysokou školu na předškolní vzdělávání - vystudovala jsem předtím pedagogické lyceum, zvolila jsem místo toho obor resocializace. A moc ráda bych se tam vrátila jako vedoucí, ne kvůli sobě, ale kvůli těm uprchlíkům. Řekla jsem si, že tam asi patřím - protože by tam měli pracovat lidé, kteří tu problematiku chápou. Aby na takovém místě byl někdo, kdo jim porozumí a dokáže jim aspoň trošku pomoci. V táboře jsou teď lidé, kteří tam nemají co dělat.

Váš otec přišel před 32 lety z Vietnamu, vzal si tu Češku, vaši matku. Jaké bylo dětství poloviční Vietnamky v Třinci?

Nic moc. Byla jsem první takové “jiné” dítě ve školce i ve škole, další děti z vietnamských rodin přišly až později. Poslouchala jsem, že jsem šikmoočka, ať jdu, kam patřím a podobně. Rodiče to nechtěli řešit, tak jsem to do dvanácti nějak zvládala, a pak jsem se začala prát. Bila jsem ty děti, které mi nadávaly. Pomohla jsem si sama, nevěděla jsem, co jiného s tím. Tohle Ibrahima nečeká. Počítám s tím, že když tu zůstaneme, bude mít určitě nepříjemnosti kvůli svému původu i ve školce a ve škole, ale má nás: já ani manžel bychom ho v tom nenechali. Bude mít zastání, budu takové věci řešit s pedagogy. A nebude to už v Třinci, stěhujeme se brzy do Frýdku-Místku. Za větším bytem, za větším městem a za lidmi: tam mám pořád ještě přátele z tábora ve Vyšních Lhotách, kteří tam se mnou pracovali. Ti nás berou normálně, vím, že tam získáme s Mehmetem i přátelské prostředí.

Josef Karban, jeden z lidí, kteří psali k fotce vašeho syna nenávistné výlevy,  vám vzkázal, že se za vzkaz “Okamžitě utopit” moc omlouvá, že to tak nemyslel. Znamená to pro vás něco?

Znamená. Sice to nebylo osobně, ale v tom, v čem tu žijeme, je i taková vzkázaná omluva povzbudivá věc. To se cení.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].