Jestli se za počátek stáří považuje první den po oficiálním datu důchodového věku (ne skutečný odchod do důchodu), čeká mě stáří už letos. Nicméně na to, že jsem „starý“ a mám nárok na úlevy, mě upozorňují různé seniorské výhody, které platí od šedesáti let. Jen minulý týden jsem ušetřil devadesát pět korun na vstupu do zoologické zahrady a dvou koupališť - na výpravách, které jsem absolvoval s vnučkou. Ušetřená suma mi ale v každém případě nenahradila smutek z toho, jakou má potřebu mě okolí šetřit kvůli mému věku. I když chápu, že mnoho mých vrstevníků tenhle bonus bere s jistým zadostiučiněním.
Důvod, proč se zabývám v tomto blogu hranicí stáří, mě přivedla zpráva o smrti slavného kanadského hokejisty slovenského původu Stana Mikity. Bylo mu sedmdesát osm let. Jeho jméno jsem zaregistroval poprvé v roce 1968, když mi bylo třináct. V hokejové zemi jakou bylo Československo pojem Stan Mikita něco znamenal. Pro kluka fandícímu hokeji pochopitelně taky.
Nicméně osmašedesátý rok leccos změnil, okupace vojsky Varšavské smlouvy mě inspirovala ke zkoumání, v jaké době a zemi to vlastně žiji - a na hokej a na Stana Mikitu jsem v podstatě zapomněl. Kolem roku 1971 jsem měl pocit, že ten starej chlap mi už nemá co říct. Pustil jsem ho z hlavy. Včera mě šokovalo, když jsem zjistil, že je – či teď už byl - jen o patnáct let starší než já. V podstatě to byl můj vrstevník, byl mladší, než někteří mí přátelé. Čas prožívaného a vnímaného života je velmi relativní – bylo mé včerejší poučení sama sebe.
Jasně, chronologický věk není totožný s věkem biologickým, tedy stavem našeho těla, ani s psychogickým, tedy stavem našeho ducha či duše. To už jsem si přečetl dávno. Vím taky, že podle průzkumů jsou pro teenagery starci a stařeny všichni, komu bylo víc než pětatřicet, pro mnohé podnikatele či manažery je stářím věk zaměstnanců nad čtyřicet, pro pětatřicátníky začiná stáří v pětašedesáti, pro lidi mého věku v pětasedmdesáti.
Štěstí, které očekává mladý člověk, bývá jiné než štěstí, které očekává stará osoba.
Nikdy jsem se necítil tak dobře jako v posledních letech a nemám potřebu své stárnutízkoumat. Nicméně začal jsem být citlivý na řadu nekorektností v mém okolí. Tak nějak podobně, jako může být zaskočena žena posílaná k plotně a přebalování mimin. Třeba na možná celkem dobře míněné poznámky o sexu po šedesáti, o starých tělech v plavkách, o tom, že starý člověk už nezvládne to co mladý.
Mnoho třicátníků ale nezvládne to, co zvládne mnoho šedesátníků, ba i sedmdesátníků. Míra toho zvládání i náplň zvládání je totiž u obou kategorií jiná. Nejen v množství a kvalitě, ale taky v podstatě, v jakémsi jádru bytí. Štěstí, které očekává mladý člověk, bývá jiné než štěstí, které očekává stará osoba. Jiné; ne horší, ne lepší, ne starší, či mladší. Jak říkám, jsem se svým životem spokojen, ale opravdu mě už nějaký čas vadí, jak část světa, narozená většinou po roce 1970, staví do autu mé vrstevníky. Protože jsou jiní a svět zvládají jinak.
Tak dík Stanu Mikitovi, že se ještě jednou do mého života vrátil a dal mi šanci si uvědomit nesmyslnost faktu, že jsem ho v podstatě celý svůj život považoval za starého chlápka. Dal mi teď možnost zastydět se, že něco v duchu vyčítám lidem mladším, než jsem já, ale chovám se v té věci úplně stejně. Budu se snažit tuhle ignoranci změnit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
