Jaká je odvrácená strana ekonomického růstu? V Dillí by mohli vyprávět

Pokud dnes někdo shání bydlení v dvacetimilionové megapoli Dillí, Ghaziabád je místem, na které v inzerátech dřív či později narazí. Ve vzdálenosti víc než třiceti kilometrů od centra byl ještě nedávno samostatným městem s víc než milionem obyvatel. To ale v Indii nic neznamená. Dnes má Ghaziabád 2,5 milionu lidí a je brán coby pouhá periferie megapole. Vede sem metro a nová šestiproudá dálnice postavená na vysokých pilířích. Právě na tu lákají zdejší realitní kanceláře nové obyvatele. Rychle do centra, rychle zpět. Směrem k Dillí přitom rostou panelová sídliště stavěná v uzavřených komplexech s vlastními službami, stálým přívodem proudu, bezpečím, hřišti pro děti, a dokonce zelení, o kterou je jinak nouze.

Před jednou věcí se ale za pečlivě střeženou vrátnicí zavřít nelze - špatným vzduchem. První listopadový čtvrtek odpoledne ukazuje měřící stanice v Ghaziabádu nejhorší hodnotu v celém Dillí a okolí, konkrétně 350 mikrogramů prachových částic na metr krychlový, která je na škále znečištění popsána jako zdravotní hazard, při němž lékaři nedoporučují vycházet ven. To je ovšem problém v zemi, kde ulice měst vypadají jako v Evropě bezprostředně po vyprodaném fotbalovém zápase. Spousta lidí na ulici i žije a nemají kam jít, ostatně nezvládnou zaplatit ani léky a lékařské ošetření. A proti jedovatému vzduchu tedy nemají obranu.

Kouř přichází z Pandžábu

Už jen přílet do Dillí je v posledních letech těžko zapomenutelný zážitek. Po vystoupení z letadla udeří nepřipraveného návštěvníka do nosu těžký štiplavý vzduch a k němu se brzy přidá obava, nakolik se dá v něčem takovém fungovat. Město navíc vypadá jako zahalené do mlhy. Teprve později člověku dojde, že nejde o mlhu, ale smog. Lidský organismus je ale obdivuhodně přizpůsobivý a také pohybu po Dillí lze přivyknout. Otázkou je, za jakou cenu. To řeší i úřady a snaha o změnu je vede do nečekaných končin - až na tři sta kilometrů vzdálená pole pandžábských zemědělců. Část znečištění ovzduší v Dillí (podle odhadů zhruba čtvrtina) totiž pochází odtud.

Pandžáb přitom v rámci Indie platí za zemědělsky příkladný stát, kde si půdu udrželi drobní vlastníci, a profitují z ní tak středostavovské rodiny. Za opak je považovaný svazový stát Bihár, kde zemědělskou půdu mají velcí vlastníci, kteří ji draze propachtovávají místním rodinám. Ty si musí brát půjčky, které často nejsou schopny splácet, a propadají se do chudoby.

V Pandžábu má výrazná většina vlastníků půdu do dvou akrů, ale právě v tom je teď paradoxně problém. Drobní zemědělci po každé sklizni spalují zbytky slámy rovnou na poli. Jednak věří, že je to lepší pro půdu, hlavně však nemají těžkou techniku, která by dokázala nepotřebné zbytky obilí zaorat.

A zatím v Ostravě

Spalování slámy řešil dokonce Nejvyšší soud a rozhodl, že místní policie ho může zemědělcům zakázat. Ti se ale brání, že nemají jak jinak pole ošetřit, a potřebují znova zasít. Někteří namítají, že pokud chce stát zabránit vypalování, měla by zemědělcům pomoct, například jim půjčit zmíněnou těžkou techniku. Taková státní asistence se ovšem v Indii neprovozuje.

Největším viníkem smogu v Dillí je ale i tak doprava (obstarává 41% znečištění, průmysl 18%), a město tedy začalo uplatňovat politiku sudých a lichých poznávacích značek. Už před lety také zakázalo provoz městských autobusů a rikš na naftu nebo benzin, jezdí se na plyn. Údaje však uvádějí v Dillí téměř devět milionů registrovaných aut, která se na znečištění podepisují.

Během napsání tohoto článku se vzduch v Ghaziabádu nepatrně zlepšil - měřící stanice ukazuje 330 mikrogramů na metr krychlový. Pořád je ale v rámci Dillí nejhorší a pořád hrozí při pohybu venku vážnými zdravotními problémy. V centru Ostravy je ve stejné době 85 a v Praze 25 mikrogramů.