Šance zažít úspěch nezáleží na handicapu, ale na učiteli

Úroveň celonárodní debaty o inkluzi dosáhla stavu mimořádné informační zmatenosti. Zkusme se vrátit k realitě a číslům. Dnes tedy dva obrázky a shrnutí, co z nich vyplývá. Grafika pochází z prezentace České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, data ze školských matrik ministerstva.

Tato grafika obsahuje všechna důležitá čísla. Za prvé z nich vyplývá, že nájezd dětí s nějakým problémem do běžných škol nehrozí prostě proto, že tam většinou už jsou.  Do běžných škol jich chodí 46 tisíc, do specializovaných (speciálních a praktických)  24 tisíc. Tři čtvrtiny ze 4 tisíc základních škol už dnes inkluzi reálně provádí. Není to tedy žádná nevyzkoušená novinka.

Největší obavy pramení z příchodu dětí s lehkým mentálním postižením. Takových žáků je skoro 14 tisíc, ale z toho opět 5, 5 tisíce už dnes chodí do běžných škol.  V základních školách praktických - ne vždy se tak oficiálně jmenují a jde většinou o malé školy, kde je v průměru 32 žáků - jich je 8,5 tisíce.

Což znamená, že jde o každé sté dítě v základní škole. A i kdyby se všechny tyto děti přesunuly do běžných škol, připadají v průměru dvě na jednu školu. To se může lišit školu od školy i regionálně, ale rozhodně není reálná obecně sdílená představa hordy nevzdělavatelných před školními vraty.

V září tohoto roku se tedy nejspíš nestane téměř nic. Rodiče budoucích prvňáků s nějakým handicapem asi častěji zamíří do běžné než specializované školy, ale záleží pořád na jejich rozhodnutí a na posudku poradny. Rodiče starších dětí, pokud o takový přesun stáli, ho už nejspíš dávno uskutečnili.

A teď druhý obrázek: Ten ukazuje, co se ve skutečnosti od září mění.

Uvnitř škol dojde ke dvěma změnám. Všechny děti se budou vzdělávat podle stejného programu. Zatím to tak nebylo. To je hlavně organizační opatření, které má opět především usnadnit život těm běžným školám, které už dnes takové děti vzdělávají. Bude se jim snáze sestavovat rozvrh.

To ale neznamená, že tyto děti budou muset mít stejné výsledky. Jako dnes, i v budoucnosti budou mít tyto děti individuální vzdělávací plán, jehož součástí jsou nároky a způsob hodnocení.

Nejpodstatnější změna: školy dostanou na děti s handicapem peníze, které jim dosud chyběly. Jde o to, aby školy vstřícné k dětem a rodičům nebyly za svou práci a vstřícnost potrestány tím, že na ni doplácejí z vlastního rozpočtu.

To je vše. Ano, rizika existují. Nevíme, jestli ministerstvo sežene peníze a dodrží, co slíbilo, ale k řečem o zkáze školství opravdu není důvod. A pokud ho někdo vidí, ať prosím argumentuje podobně věcně a na základě dostupných dat.

• Kompletní grafiku ve formátu PDF si můžete stáhnout ZDE.  Doporučujeme vytisknout a vyvěsit ve sborovně.

P.S. Odpovídám na připomínky z diskuse:

Demagogie. Nejčastější představa v běžné diskusi o inkluzi je, že se letos v září do škol nahrnou tisíce dětí s handicapem. Proto mi přišla užitečná grafika ČOSIV, která ukazuje, kolik těch žáků reálně je a kde jsou. A že v září je pravděpodobný jen velmi malý přesun dětí. Kromě jiného i kvůli dvouletému přechodnému období. Co je na tom demagogického? Máte jiná čísla? Sem s nimi. Nebo tato jinak interpretujete?

Učitelské platy. Pan Sotolář má pravdu, že z novely samé navýšení učitelských platů neplyne a přesnější by bylo napsat, že by školám měla být doplacena práce, kterou zatím dělají zadarmo. Přesto tu i přímá souvislost existuje. Jednak by měly být vyšší platy asistentů, ti také do učitelského sboru patří, jednak dnes školy na asistentské platy doplácejí fakticky z platů ostatních učitelů. Pokud tedy stát bude platit celé asistentské úvazky, zbude více na učitele.

Děti s problémem ve školách. V montessorri a waldorfských školách děti s handicapem už dávno jsou a obvykle jich je tam (počítáno na procenta) více než v běžných školách. Ale popravdě i v každé běžné škole dnes najdete děti s IVP (individuální vzdělávací plán) - včetně dětí s LMP (lehké mozkové postižení), které obvykle chodí do praktických škol. Pravdu má diskutující, že žáci praktických škol se těžko objeví ve výběrových školách typu víceletých gymnázií. O ostatních postiženích to ale neplatí: takoví žáci už dávno chodí i do výběrových škol.

Nerovnoměrné rozložení žáků.  Výhrada zní, že i když teoreticky připadají dva noví žáci na školu, ve skutečnosti budou rozloženi nerovnoměrně; někde všichni, někde nikdo. To ale byl problém hlavně doposud, protože některé školy takové děti odmítaly, a ty se tím pádem shromažďovaly v té škole, která byla ochotná je přijmout. Znám školu, kde z 240 žáků bylo 60 s individuálním vzdělávacím plánem. Ale je fakt, že takovou znám jen jednu.  Obvykle se jedná o deset dvacet dětí ve velké škole. Tohle by novela mohla změnit, a rozložit takové děti naopak rovnoměrněji, protože omezuje řediteli možnost dítě odmítnout, a zároveň mu dává peníze na podpůrná opatření, tedy mu usnadňuje možnost takové dítě přijmout.

Děti budou ve školách nešťastné, nezažijí úspěch. V tomhle se praxe ve školách velmi liší. Takže vidíte třídu, kde sedí v zadní lavici dítě s asistentkou a ta ho permanentně napomíná a tluče do zad, protože „vyrušuje“. To asi není zrovna účelný model integrace. Ale stejně tak vidíte školy, kde je vyučování individualizované, každé dítě je nějaké a pracuje na zadáních po svém - a tam dítě s handicapem obvykle poznáte jen podle toho, že je hlasitější a učitelka nebo asistentka u něj tráví více času. Jestli dítě zažije úspěch, to záleží na učiteli a způsobu, jak organizuje vyučování. Pokud frontálně a chce od všech všechno stejně a ve stejnou chvíli, tam opravdu problém být může. Ale málo šancí zažít úspěch je v takových třídách problém u většiny dětí. Na těch s handicapem si to jen víc uvědomujeme.