Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Euro 2016: Čas střídání míčů

Každý velký fotbalový turnaj se hraje s jiným míčem. Modely se jmenují třeba Tango Europea (mistrovství Evropy 1988), Terrestra Silverstream (ME 2000), Europass (ME 2008) anebo letos v základních kolech Beau Jeu, v překladu krásná hra.

Všechny oficiální turnajové balony od roku 1972 vyrábí Adidas a není to pro německou firmu špatný obchod. Třeba modelu Brazuca, do něhož se kopalo před dvěma lety na mistrovství světa, se po celé planetě prodalo 14 milionů kusů. Žijeme v turbo-kapitalismu a tak je třeba vyrábět a prodávat stále častěji; nestačí mít speciální míč pro každý velký turnaj. Deník Frankurter Allgemeine Zeitung popisuje, že letos Adidas vyrobil i unikátní modely pro německou ligu, pro play off Ligy mistrů, pro play off Evropské ligy, pro argentinskou ligu, pro americkou ligu, pro Ligu mistrů v ženském fotbale nebo na podzim začínající kvalifikaci o mistrovství světa v roce 2018.

Mezinárodní fotbalová asociace FIFA dává Adidasu základní parametry – váha musí být mezi 410 a 450 gramy, tlak mezi 0,6 a 1,1 bary, obvod mezi 68 a 70 centimetry. Ovšem míč je produktem, který jde už stěží zdokonalit. Změny jsou možné jen v drobnostech a hlavně designu.

Od mistrovství světa v roce 1986 jsou celé vyrobené z umělé hmoty a už nejsou šité, ale „termicky lepené“. Mění se počet částí, z nichž jsou spojené – klasický černobílý balon, který zná většina čtenářů z dětství, tvořilo 32 pěti- a šestiúhelníků, kopačák na MS v roce 2016 tvořilo 14 částí ve tvaru jazyka - a  Beau Jeu je slepený ze šesti částí.  Ale pozor, po základních kolech ho nahradí Fracas, který je podle hlavního designéra barevnější a vyjadřuje víc emocí a napětí. Bude to prý poprvé v historii šampionátů, kdy se takhle míče vystřídají.

A o míči ještě jedna píseň:

Fotbal mění Severní Irsko a pomáhá překonat dávnou nenávist mezi irskými katolickými nacionalisty a protestanty, kteří jsou loajální k Británii. V minulosti platilo, že severoirská reprezentace není nic pro tamní katolíky. Na tribunách při zápasech hřměly sektářské protestantské songy, když se výjimečně kapitánem týmu stal katolík, dostal výhrůžky smrtí - a severoirští katolíci i proto raději fandili Irsku.

Letos poprvé na velkém turnaji hrají oba týmy a oba v zeleném : Irsko i Severní Irsko. To by v minulosti zavánělo násilím a bitkami před stadionem. Atmosféra v Severním Irsku se však od podepsání Velkopáteční dohody v roce 1998 výrazně mění - a také fotbal přispívá k tmelení rozdělené společnosti.

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

„Podle severoirského průzkumu z roku 2014 věří 63 procent respondentů, že sport dokáže bořit tradiční bariéry mezi katolickými a protestantskými komunitami. A v roce 2015 řeklo 84 procent respondentů, že je sport v Severním Irsku mnohem otevřenějším a inkluzivnějším prostředím, než býval před deseti lety,“ píše se v textu, který vyšel na webu The Conversation. Výzkum také prokázal, že mezi katolickými nacionalisty stoupla podpora severoirské reprezentace.

O boření bariér, a tedy o integraci obou komunit, se cíleně snaží fotbalový svaz. Spustil kampaň, která má pro reprezentaci nadchnout katolické fanoušky. Ze stadionů zmizely symboly protestantů, které mohly katolické fanoušky odpuzovat. Byly složeny nové, sjednocující fotbalové chorály.

V Belfastu pak vznikl společný prostor, kde jsou nyní v přímém přenosu promítány zápasy obou irských reprezentací – katoličtí a protestantští diváci se tak neustále potkávají, ačkoli město Belfast je stále rozdělené do katolických a protestantských čtvrtí. „Odráží to společnost, která se snaží překonat rozdělenou minulost,“ píše se na webu The Conversation. „Právo fandit buď Irské republice, anebo Severnímu Irsku – anebo oběma najednou – by mělo být vítané jako znak dospívající severoirské společnosti.“

Portugalský útočník Christiano Ronaldo umí kopat, rychle běhá, ale nemá úroveň. Což prokazuje dost často směrem k týmovým spoluhráčům („Kdyby všichni v Realu byli tak kvalitní jako já, vyhráli bychom každý zápas.“) a teď i na mezinárodní scéně.

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Portugalsko remizovalo s Islandem 1:1. A jistě: Island nehrál tak dobře jako Portugalci, míč držel jen třetinu času, kazil spoustu přihrávek a hlavně bránil. Portugalsko bylo rozhodně lepším týmem. A tak Ronaldo, uražený na celý svět, že nedal gól a jeho tým nevyhrál, prohlásil, „že celý zápas byl důkazem malé fotbalové islandské mentality“.

Tahle slova jsou pochopitelně výrazem malé mentality. Jestliže není portugalský tým plný hráčů na evropské špičce schopný porazit Island, v němž je prakticky několik poloamatérů, nedá se svítit. Nakonec tedy Island byl - v jistém smyslu - lepší. Rozhodně tedy sympatičtější. Mimochodem, sám Ronaldo zkazil v závěru velkou šanci.

Po tomhle extempore je dost těžké přát Portugalcům a hlavně jejich kapitánovi víc štěstí. Držet palce rakousko-uherskému bloku, který na ně čeká, je výrazně snazší.

https://www.youtube.com/watch?v=4–8w85MzJcA

Rakousko - Maďarsko: Obě země kdysi ve světovém fotbale platily za velmoci, ale pak na dlouhé roky upadly to průměru až podprůměru. Rakouská reprezentace patřila ke světově nejlepším ve 30. letech 20. století, Maďaři byli nejsilnějším týmem v 50. letech, v roce 1954 skončili druzí na mistrovství světa a jejich prohra s Německem tehdy platila za prvotřídní senzaci.  Nynější rakouský vzestup, za nímž stojí zejména práce s mladými talenty,  ukazuje graf z BBC:

Ruské reprezentaci hrozí konec na evropském fotbalovém šampionátu. Nikoli kvůli sportovním výsledkům, ale kvůli chování jejích fanoušků. Za násilnosti, kterých se příznivci dopustili v Marseille po sobotním zápase s Anglií (1:1), UEFA tým z turnaje podmínečně vyloučila, a navíc Ruské fotbalové unii uložila také pokutu ve výši 150 tisíc eur.

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Ruští chuligáni napadli anglické fanoušky přímo na stadionu v jejich sektoru. Začali po nich házet předměty, došlo i na fyzické útoky. UEFA v úterý rozhodla, že pokud něco takového ruští fanoušci na stadionech při dalších zápasech zopakují, bude jejich národní tým vyloučen. Ruská strana se proti rozhodnutí nehodlá odvolat.

„Diskvalifikace je odložena do konce turnaje. Využita bude, pokud dojde k dalšímu incidentu podobného ražení. A to přímo na stadionu v jakémkoli zápasu ruského týmu,“ uvedla v prohlášení UEFA.

Pouliční bitky fanoušků se případné diskvalifikace netýkají. UEFA totiž může řešit jen dění na stadionu. Nepokoje se nicméně přenesly i do ulic města, kde ruští příznivci demolovali předzahrádky a házeli dýmovnice. Negativně vědět o sobě nedávají jen Rusové. Výtržností se dopustili například i fandové Anglie nebo Severního Irska.  Nicméně v případě Ruska se hovoří takřka o organizovaném násilí a vycvičených mužích, kteří rozhodně nejsou typičtí, alkoholem posilnění fanoušci.

Autor: Kroulik, Pavel
Autor: Kroulik, Pavel

Malý exkurs do toho, jak se na Instagramu prezentují němečtí reprezentanti. Fotbal je přitom v centru pozornosti jediného ze sledovaných hráčů: Bastiana Schweinsteigera. Jeho spoluhráč Mario Götze sdílí hlavně polibky s přítelkyní a Jerome Boateng si zkouší kariéru modela. Jak by asi vypadal instagram Lothara Matthäuse nebo Franze Beckenbauera, kdyby v jejich čase už tahle sociální síť existovala? – Tomáš Lindner

Tak jsme prohráli… A při příležitosti té prohry stojí za to připomenout si, proč Španělsko hraje v posledních deseti letech tak strašně dobře. Stručný příběh španělské vítězné taktiky vyšel před dvěma lety v tištěném Respektu, zde si ho můžete ještě jednou přečíst:

Ještě před pár lety si fanoušci ze Španělů dělali legraci. Měli velké ambice, výbornou ligu, ale na vrcholné scéně vždycky zklamali a trapně prohráli. Kromě domácího mistrovství Evropy v roce 1964 se z velkých turnajů vraceli s prázdnou. Platili zkrátka za věčné smolaře. Před osmi lety se ale něco zlomilo.

Mistrovství Evropy 2008, světový šampionát 2010, mistrovství Evropy 2012. To vše ovládli v ojedinělém tažení a znalci fotbalu začali hovořit o nejlepší reprezentaci všech dob. Z týmu vyčnívali tvůrce hry Xavi a jeho alter ego Andrés Iniesta. Současný španělský úspěch má více příčin, ale tou základní je práce s mladými talenty.

Š
Š

Svazovými trenéry vybraných 55 hráčů v každé mládežnické věkové kategorii se měsíc co měsíc na několik dní sjíždí do Madridu, kde trénují pod vedením nejlepších koučů. Od mládí si tak vstřebávají taktiku, která v posledních letech vedla k největším úspěchům. Říká se jí tiki-taka, spočívá v naprostém zbožštění rychlé a přesné přihrávky a je ukázkou toho, jak se v Evropě šíří fotbalové know-how.

Kořeny španělského úspěchu totiž leží o mnoho stovek kilometrů dál na sever: v Nizozemsku. Zde v sedmdesátých letech vznikl styl „totálního fotbalu“. Hráči si měli být více vědomi smyslu své pozice v systému hry a neustále ji nově promýšlet a interpretovat. Ve výsledku začali obránci v určitých fázích zápasu útočit, útočníci bránit a celkovým cílem bylo nepřetržitě držení míče a ofenziva.

Nadšený divák na hřišti sledoval neustálou snahu mužů v zářivých oranžových dresech a krátkých bílých trenýrkách o atak. Bezpočet rychlých přihrávek přistává přesně na černých kopačkách spoluhráčů, kteří neúnavně hledají volné prostory na hřišti a nabíhají si do nich. Nizozemci se kvůli této pohledné hře stali týmem, kterému v sedmdesátých letech fandilo nejvíce nezúčastněných diváků, Ajax Amsterdam třikrát za sebou vyhrál Pohár mistrů (předchůdce evropské Ligy mistrů) a nizozemská reprezentace dvakrát za sebou postoupila do finále mistrovství světa (a dvakrát smolně prohrála).

Hvězdou totálního fotbalu byl v té době nizozemský útočník Johan Cruyff, rebel, který si během poločasu klidně zapálil cigaretu a skvělou kopací techniku doplňoval vysokou inteligencí. Po skončení hráčské kariéry v Amsterdamu založil fotbalovou akademii a vymyslel tréninkové osnovy, které v hráčích kultivovaly dovednosti potřebné právě k totálnímu fotbalu.

Sportovci se učili neustále hledat a vidět na hřišti vhodné pomyslné trojúhelníky mezi sebou, spoluhráčem s míčem u nohy a volným hráčem, kterému jde jako dalšímu přihrát. Klíčové tedy bylo správně porozumět hře a orientace na hřišti. Vždyť fotbalista má v průměru míč v držení jen dvě minuty zápasu, zbylých 88 je jeho úkolem být na správném místě. Kopaná v tomto pojetí začala trochu připomínat šachy, a nikoli tělesný souboj, nicméně výsledkem byla skvělá nizozemská generace konce osmdesátých a devadesátých let.

Na velké tituly však nedosáhla. Cruyff tohle marné snažení reprezentace, rozprodej hráčů do velkých evropských týmů i postupný úpadek amsterdamské akademie sledoval nakonec zdálky. Na začátku devadesátých let odešel trénovat do Barcelony a podařilo se mu zde zopakovat to samé. Vybudoval fotbalovou školu, kde se učily dnešní hvězdy Barcelony, včetně zmíněného Lionela Messiho, který sem z Argentiny přišel ve třinácti letech. Cruyff si v roce 1988 na jednom tréninku dorostenců navíc vyhlédl hubeného kluka, který se na hřišti obzvláště chytře pohyboval a nahrával. Jmenoval se Josep Guardiola a právě on se po skončení kariéry záložníka v roli trenéra Barcelony stal pokračovatelem Cruyffova fotbalového myšlení, které dovedl do extrému: systému tiki-taka.

Cílem strategie je soupeři vůbec nepůjčit míč a vyměňovat si krátké přihrávky na malém prostoru tak dlouho, až protivník ztratí orientaci a otevře se tím volný prostor pro překvapivou nahrávku do gólové šance. Tiki-taka nepotřebuje klasického urostlého průbojného koncového útočníka. Prosazují se spíše menší, přemýšliví a technicky vybavení hráči, kteří se umějí zapojit do týmového ťukesu. Guardiola téhle taktice podřídil hru Barcelony, jež se díky tomu v letech 2008–2012 stala nejlepším týmem světa a možná i fotbalové historie. Titi-taka se přenesla také na charakter hry španělské reprezentace a přinesla zmíněnou smršť trofejí. Ve finále mistrovství světa 2010 bylo v základní jedenáctce Španělska sedm hráčů Barcelony.

Nejlepší trenéři soupeřů už ale vymysleli další vývojový stupeň fotbalové evoluce, který tiki-taku zbavil kouzla, a i proto Španělé letos nejsou hlavními favority fotbalového Eura. Hráči bránícího týmu se v tomto novém pojetí vlastně vůbec nezajímají o míč, místo toho si jen hlídají trenérem vymezené prostory, soupeři tím nedovolují překvapivou myšlenku a čekají na chybu. Pak podnikají bleskový protiútok. Španělé i proto svou taktiku letos poupravili. Napíšeme o tom v jednom z příštích blogových příspěvků. Kdo je nedočkavý, může si to přečíst již teď v textu z The New York Times.  – Tomáš Lindner

Španělsko x Česko: Přenos se dost sekal. Ale bohuzel v tu nejméně vhodnou chvili ukázal, ze ty zaseklé chvíle by nejvíc pomohly našemu družstvu. V paměti mi zůstane především nebezpečná hra vůči vlastní osobě…  –  Jan H. Vitvar

Jak vypadá cesta anglických chuligánů do Francie?

Francouzský tisk probírá sobotní násilnosti v Marseille, které propukly mezi anglickými a ruskými fanoušky před zápasem Rusko-Británie. Reportéři na místě a citovaní experti na fotbalové rowdies se shodují, že mezi chováním obou skupin byl podstatný rozdíl.

Zatímco Angličané byli vesměs podnapilí, nechali se vyprovokovat a poté házeli po policistech a svých protivnících lahvemi od piva nebo zapalovali popelnice, Rusové vykazovali profesionální přístup.

Shlukovali se po deseti až patnácti a cíleně šli po Angličanech. Pokaždé si vybrali skupinku z nich, rychle na ni zaútočili teleskopickými tyčemi nebo obušky, poté naskákali do aut, kterými přijeli, a rychle odjeli pryč. Pod vlivem alkoholu byla podle svědectví místních naprostá menšina z nich.

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Marseilleský prokurátor Brice Robin na pondělní tiskové konferenci prohlásil, že útočící Rusové byli „dokonale vycvičení a extrémně násilní“. Jejich profesionální přístup k bitkám podle prokurátora vysvětluje také fakt, že ačkoli se jich do sobotních násilností zapojilo na 150, žádný z nich nebyl zatčen – ve vazbě skončilo šest Angličanů, jeden Rakušan a tři Francouzi, ale ani jeden Rus.

„Byli připraveni na hyper-rychlé a hyper-násilné operace,“ prohlásil prokurátor Robin, „a podařilo se jim uniknout policejním složkám.“ Mimo jiné proto, že se vyhnuli kontrolám na letišti, protože, na rozdíl od Angličanů, přijeli do Marseille autem často s francouzskou espézetkou.

Ronan Evain, specialista na ruské fotbalové fanoušky, v listu l´Équipe prohlásil, že jádro ruských rowdies jsou vojáci nebo bývalí vojáci mezi 25 a 35 lety, často s neonacistickou minulostí, vyškolení na boj muže proti muži. „Chovají se velmi organizovaně, jako komando. Dvacet třicet vteřin útočí, pak se stáhnou a iniciativu přebírají další. U Angličanů nic tak strukturovaného nebylo,“ tvrdí Evain. – Kateřina Šafaříková

Toni Kroos je motorem německé reprezentace - i v nedělním zápase s Ukrajinou ze středu pole řídil strategii svého týmu a posílal spoluhráčům desítky metrů dlouhé, na centimetr přesné přihrávky. Význam Kroose pro hru „Der Mannschaft“ ukazuje následující graf -  ze stovek hráčů, které se účastnili kvalifikace na mistrovství Evropy poslal suverénně nejvíce přesných přihrávek. -Tomáš Lindner

Mají být týmy Anglie a Rusko vyloučeny z turnaje kvůli tomu, jak se chovají jejich fanoušci? Tím dnes pohrozila evropská fotbalová federace jako nejzazším, ale nikoliv nemyslitelným krokem.

To, jak se někteří Angličané chovají mimo stadion, a někteří Rusové mimo i na něm, je pochopitelně trestuhodné. Přesto je vysoká pokuta lepším řešením než vyloučení národního týmu. Ovšem opravdu vysoká, ne v řádu desetitisíců eur, které jsou ve hře. Ruskou ani anglickou asociaci (jedny z nejbohatších na světě) by řádově vyšší trest nezruinoval, ale už citelně zabolel. O individuálních trestech pro identifikované násilníky ani nemusíme mluvit.

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Jsou to koneckonců samy národní asociace, kdo lístky mezi fanoušky rozděluje a kdo má největší možnost zabránit odcestovat i s platnými vstupenkami těm, kteří se víc než na fotbal těší na to, jak se nadýchají slzného plynu a pak se nechají místními ostrými hochy hodit do moře.

Za tohle selhání by ale neměli pykat hráči a především drtivá většina ostatních fanoušků, kteří se neperou. Opravdu tam jeli rváči kvůli fotbalu? Nejspíš ne. Takže vyloučit tým by bylo leda jejich vítězství - mohli by se třeba na oslavu poprat znovu, teď už opravdu pořádně.

Stranou nechme, že bez Ruska a Anglie by postoupil ze skupiny Wales a Slovensko - a oběma to nelze než nepřát! – Tomáš Brolík

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Miluji fotbalové retro, zvlášť z 90. let. A protože svůj první zápas právě hraje tým Chorvatska, tak stojí za zmínku rok 1998, tehdejší mistrovství světa ve Francii a nejlepší chorvatský výběr v dějinách. Země byla teprve šest let nezávislá, vzpomínky na občanskou válku živé a trenér Miroslav Blaževič - původem bosenský Chorvat - svůj tým motivoval vlasteneckými apely.

Moc nechybělo, aby se Chorvaté stali mistry světa - prohráli těsně v semifinále s domácí Francií a nakonec si domů odvezli bronzové medaile. Tady krátká videovzpomínka nejen na Chorvaty, ale i na tehdejší rozevlátý střih fotbalových dresů.  -Tomáš Lindner

Anglie x Rusko: Tak teď ještě najít přesvědčivé argumenty pro kolegu Ondřeje Kundru, že fotbal v civilizované Evropě je přece veselá podívaná i pro rodiče s dětmi. – Jan H. Vitvar

Slovensko prohrálo s Walesem 1:2 a brankář Matúš Kozáčik vypadal při prvním obdrženém gólu dost nešikovně. Měl to ale těžké: při přímém kopu Garetha Balea totiž čelil ojedinělé střelecké technice zvané „knuckleball“, kterou velšský snajpr zdokonalil. Balón při takto kopnuté střele ve vzduchu mění směr, a umí tak v očích televizního diváka ztrapnit i nejlepšího brankáře. Chcete se knuckleball také naučit? Lekci této kopací techniky dává sám mistr Bale:

https://www.youtube.com/watch?v=gvdoi0N7khs

-Tomáš Lindner

Na fotbalovém Euru skončil druhý zápas, velké derby mezi Švýcarskem a Albánií. Derby mezi tak vzdálenými státy? Ano, přes dvě stě tisíc lidí albánské národnosti, hlavně z území dnešního Kosova, přišlo do Švýcarska v 90. letech za prací a coby utečenci před občanskou válkou. O dvacet let později se největší hvězdy švýcarského týmu jmenují Granit Xhaka a Xherdan Shaqiri.

Zároveň nejlepší hráči Albánie vyrůstali a žijí ve Švýcarsku - jsou jakýmsi B týmem švýcarských Albánců. Zvýšili však kvalitu albánské reprezentace, která by se bez nich na mistrovství Evropy neměla šanci probojovat. Albánie se na velký turnaj dostala poprvé, dříve platila za naprostého outsidera v kvalifikačních skupinách.

Tento úspěch a naverbování švýcarských Albánců do národního týmu je zásluhou albánského trenéra Gianni De Biasiho. V roce 2011 začal navštěvovat hráče albánské a kosovské národnosti, kteří vyrostli v Německu, Švýcarsku, Rakousku nebo Skandinávii, a nabídl jim možnost reprezentovat. Mnozí z nich už za sebou měli zkušenosti z mládežnických výběrů Švýcarska. “Při rozhodování koho reprezentovat nehraje roli národ, hrdost nebo srdce,” řekl kouč De Biasi švýcarskému deníku Neue Zürcher Zeitung, “hráči se dnes řídí jinými hodnotami.”

Prioritou není stát se hrdinou vlasti předků, ale mít prostě co nejlepší kariéru. Kdo tedy cítí šanci probojovat se do silnější švýcarské reprezentace, ten Di Biasiho nabídku odmítl. “Ale kdo se nemůže dostat ke Švýcarům, ten přijde k nám,” říká trenér. Mimochodem zmíněný Granit Xhaka reprezentuje Švýcarsko, zatímco jeho bratr Taulant Xhaka nosí dres Albánie.

Reportáž o albánských kulturních spolcích ve Švýcarsku a o jejich pocitech z derby. Reportáž o albánském fotbale a krátký příběh útočníka Ermira Lenjaniho.  Říká v něm například: “Profituji z obou kultur: z neskutečné hrdosti, která proudí v žilách Albánců, a z obrovské ctižádosti uspět, kterou mají Švýcaři.“ -Tomáš Lindner

Francie x Rumunsko: Už dlouho jsem neviděl nikoho tak upřímně brečet jako Dimitriho Payeta. Škoda, že si to zapamatuju víc než ten jeho vítěznej gól…  Albánie x Švýcarsko: Jedna z mála situací, kdy se obě země mohou proti sobě postavit jako rovný k rovnému. – Jan H. Vitvar

Island je nejmenší stát v historii, který se zúčastní velkého fotbalového turnaje - francouzského fotbalového Eura. První hvizd se rozlehne po fotbalovém chrámu už v pátek, kdy odstartuje bitvu domácích borců s potomky bojovných Dáků, dnes Rumuny - to abyste si zvykli na komentátorský maraton Pavla Čapka.

Tady nabízíme dlouhý text pořízený přímo na Islandu. Hledá odpověď na otázku, jak se to stane, že z čirých fotbalových neumětelů se stane oprávněný účastník druhého (nebo třetího, podle toho, jak se vám líbí jihoamerický fotbal) nejlepšího turnaje planety.

Islanďané oslavují kvalifikační vítězství nad Nizozemci • Autor: REUTERS
Islanďané oslavují kvalifikační vítězství nad Nizozemci • Autor: REUTERS

Odpověď se sice trochu zbytečně topí v klasických islandských klišé. Jasně, Vikingové, jistě, skála uprostřed oceánu… Ale jinak je to věrný obraz země - země lidí, kteří jsou zvyklí držet při sobě, vědí, že dobrá organizace je vším, a v jistém sympatickém smyslu jsou až nesnesitelně umanutí. Začnou-li s něčím, tak to prostě dokončí. Třeba proměnu ve fotbalovou velmoc - což je tedy v současnosti trochu přepjaté slovo, ale možná je celá věc prostě jen ještě v běhu.

Ten nápad přišel v době, kdy Island měl víc peněz, než dokázal utratit, a tak se jedním ze způsobů stala v roce 2008 stavba sítě mládežnických hřišť a center. Pak se věci zkomplikovaly, například krachem státu kvůli pádu předlužených bank, ale fotbalová mánie neskončila. Na Islandu dnes všichni fandí. Všichni kopou. Halová kopaná (počasí fotbalu přeje na Islandu málokdy) je tu populární nevídaným způsobem.

Můžeme tedy jen Islandu přát, aby to s umanutou fotbalovou horečkou a dopadlo lépe než s jinými umanutostmi. Jak říká jeden z protagonistů textu se severskou ironií: “Jeden čas nás taky hodně zajímalo bankovnictví.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].