Díky MeToo lidé hlásí policii víc případů znásilnění

Je to jedna z nejčastějších námitek, kterou lze zaslechnout proti virálnímu hnutí MeToo – kdo byl vystaven sexuálnímu násilí, nemá si stěžovat na sítích, ale hlásit to na policii. Tito pochybovači zcela jistě ocení závěry studie, kterou nedávno zveřejnila dvojice doktorandů ekonomie z prestižní americké Yaleovy univerzity. Roee Levy a Martin Mattsson zjistili, že během prvních tří měsíců, které následovaly po odhalení predátorského chování hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina a vzniku hashtagu #MeToo, významně narostl počet lidí, kteří na policii oznámili, že se stali obětí sexuálního násilí.

Levy a Mattsson analyzovali data ze čtyřiadvaceti zemí sdružených v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD a zkoumali rovněž změny v legislativě či jiné faktory, které mohly výsledky ovlivnit. Data rovněž porovnávali s údaji za náhodně vybraná čtvrtletí z let 2010 až 2017, aby vyloučili případné dlouhodobé trendy v hlášení sexuálního násilí, které s MeToo nemají souvislost.

A dospěli k závěru, že celkově se počet hlášených případů zvýšil o 14 procent, přímo ve Spojených státech pak o sedm procent. Ačkoliv v některých zemích vlna časem mírně opadla, v jiných (Japonsko, Jižní Korea) naopak rostla s tím, jak se o hnutí stále více mluvilo. Každopádně data nasbíraná patnáct měsíců po začátku MeToo trend potvrdila. Více či méně desetina se nemusí zdát jako moc, ale je třeba si uvědomit, že sexuální násilí bývá obvykle nejméně hlášenou trestnou činností - a v tomto kontextu jde tedy o zvýšení významné. „Máme za to, že naše analýza přináší první tvrdé důkazy o tom, že MeToo ovlivnilo počet hlášených případů sexuálního násilí,“ píší Levy a Mattsson.

Specificky na amerických datech, která analyzovali podrobněji, pak dokládají, že neplatí ani další častá zkratka o MeToo, podle níž se věc dotýká pouze bělochů a bělošek s vyšším socioekonomickým statusem, slovy odpůrců „zpovykaných bohatých hysterek“. Hlášení přicházela se zvýšenou intenzitou i z chudších oblastí nebo míst, kde žijí převážně lidé jiné barvy pleti. A tyto závěry dále potvrzuje statistika sledující rasu oběti.

Studie ukazuje, že zvýšený efekt mělo MeToo na ženy než na muže, byť rozdíl není statisticky významný. Na datech se také znova ukázalo, že neplatí ani obvyklá zkratka o tom, že masu MeToo tvoří zejména lidé, kteří si „po letech vzpomněli“ na nějakou banální příhodu. Ačkoliv nárůst hlášení se týkal i starších případů - a znovu si připomeňme, že nejde o banální činy, ale „obzvlášť závažné“ trestné činy, jak sexuální násilí charakterizuje i český trestní zákoník – zvýšený efekt zaznamenali Levy a Mattsson zejména u případů, které byly nahlášené do měsíce po činu.

V širším kontextu pak dvojice studuje dopady MeToo coby sociálního hnutí. Až na výjimky nemělo vliv na politická rozhodnutí jako změna legislativy, ale právě na chování jednotlivců. To je klíčové právě u tématu sexuálního násilí, kde spíše než nastavení zákonů a politika státu mají dosah společenské normy. Zároveň autoři v této souvislosti upozorňují, že společenské normy přežívají a jsou upevňovány, pokud je nikdo veřejně nenapadne a nezpochybní - a že se naopak mohou rychle proměnit, pokud se o jejich problematičnosti veřejně mluví a vynesou se na světlo.

Ačkoliv mezi zeměmi, které Levy s Mattssonem zkoumali, najdeme i Česko, ve studii není nikde konkrétně zmíněno. Víme však z policejních statistik, že efekt popsaný v analýze sledujeme i u nás, přestože se zdá, že v tuzemské debatě převládá jednoznačně negativní hodnocení MeToo. Za první půl rok loňského roku bylo policii hlášeno nejvíc případů znásilnění za deset let.