Co se dozvíme o českém vzdělávání pohledem zpoza slovenských hranic

Půlhodinová přestávka v jednání, odpočívám u kávy. Přijde kultivovaně vyhlížející čtyřicátnice a zeptá se: „Nemáte nějaké zdůvodnění, proč je u vás to vzdělávání o tolik lepší než na Slovensku?“ Nejdřív údiv. „Opravdu?“ Pak přemýšlení: „No, na to není snadná odpověď.“

V únoru jsem dva týdny strávil na Slovensku moderováním osmi regionálních debat o stavu tamního školství. Ti, kteří se v něm pohybují – od učitelů, žáků, zaměstnavatelů po neziskovky a akademiky z univerzit, vyhlížejí nového ministra a snaží se dát dohromady platformu (SKAV – Stálá konference aktérů ve vzdělávání), která by formulovala jasné požadavky na to, co je ve slovenském školství důležité a co je třeba co nejdřív řešit.

Reformně naladění odborníci se shromáždili především okolo koalice PS/Spolu (která se těsně do parlamentu nedostala) a strany bývalého prezidenta Kisky (Za ľudí), jež se přehoupla přes pětiprocentní hranici o pár desetin. Možná se součástí nové vládní koalice stane, ale její pozice nebude nijak silná. Takže šance na reformního ministra/ministryni nejsou valné.

V něčem to může být i výhoda. V České republice část pozitivních aktivit ve vzdělávání odstartoval v roce 2010 nově nastoupivší ministr školství Josef Dobeš. Jeho nekompetentnost byla tak zjevná a každodenně přítomná, že podstatná část odborné veřejnosti ztratila jakoukoli naději a pochopila, že od státu se v dohledné době ničeho nedočká. A pokud chce změnu, musí pro ni něco udělat sama. Podobný scénář je na Slovensku pravděpodobný.

Mínění české veřejnosti o kvalitě zdejšího vzdělávání není valné. A stížnosti jsou na Slovensku i v České republice prakticky identické. Malý zájem o technické profese, moc vysokoškoláků a maturantů, mizivá motivace žáků a mizerné výsledky v mezinárodních šetřeních i každodenní praxi. Velmi podobný je i nedostatek učitelů a demografický pokles, který vyprazdňuje především střední školy. Jenže ze slovenského pohledu se jeví Česká republika jako premiant a následováníhodný vzor. Nejdřív vás to překvapí, ale jak postupně nahlížíte do slovenské vzdělávací politiky, uznáte, že na tom něco je.

Je fakt, že od rozdělení státu v roce 1993 se měřitelné výsledky obou vzdělávacích systémů dlouhodobě rozevírají. Zatímco Česká republika se v mezinárodních šetřeních sice spíše zhoršuje, ale pořád se pohybuje v průměru či lehkém podprůměru zemí OECD, Slovensko zamířilo na chvost tabulek. V posledním šetření PISA 2018, které se soustředilo na čtenářskou gramotnost, je už třetina populace ve dvou nejnižších úrovních, které fakticky neumožňují další vzdělávání a uplatnění v praktickém životě: moc nerozumíte, co se píše v novinách, ani co jste podepsali v pracovní smlouvě. To je do budoucnosti mimořádné riziko v zemi, kde ani aktuální volební výsledky nesignalizují nic moc dobrého. Vítězné OLaNO je fakticky populistický mix bez jasné ideje, za ním je Smer – SD usvědčený z kontaktu s mafiány, ještě podivnější strana jednoho muže – Sme rodina podnikatele Borise Kollára –a pak Kotlebovi fašisté.

Z českého (moravského a slezského) pohledu je zajímavé sledovat podobnosti a rozdíly ve vzdělávací politice obou států a odhadovat, co a jak ovlivnily. Například Slovensko má nejen jednotnou státní maturitu, ale i státní testování v páté a deváté třídě od roku 2008. Pohled do výsledků jasně ukazuje, že zavedení podobných testů rozhodně výsledky žáků dlouhodobě nezlepšuje, velmi pravděpodobně právě naopak. Možná bychom si z toho mohli vzít poučení.

Podobně je Slovensko velmi striktní v povolování nových alternativních/inovativních škol; veřejných i neveřejných. Waldorfské základní školy tu najdete dvě, střední žádnou, montessori bojuje už léta s velmi přísným „pokusným ověřováním“ - údajně kvůli odporu katolické církve. Takže školy odlišující se od hlavního proudu existují víceméně v ilegalitě, mimo systém, aniž má stát jakoukoli představu, co se na nich děje. Případně, pokud jde o veřejné školy, kličkují před inspekcí v pocitu stálého ohrožení. To je důvod, proč se na Slovensku příklady dobré praxe šíří velmi omezeně a poněkud partyzánským způsobem.

Právě tady si uvědomíte důležitost školních vzdělávacích programů, které Česká republika zavedla v roce 2005. Ty způsobily, že reformní školy si to, co za uplynulých deset let vyzkoušely, mohly napsat do svého programu a volně to šířit. Zájem byl velký - a díky tomu máme v České republice reformních veřejných i neveřejných škol přinejmenším několik set. Inspekce tento trend jasně podporuje a poučení z práce těchto škol vtělila do své představy o tom, jak má vypadat moderní kvalitní škola.

Co na Slovensku schází zásadně, jsou informace a jejich každodenní sdílení. Když jsem na stížnosti, že na technické obory jde málo žáků, reagoval v debatě dotazem, kolik procent žáků tedy směřuje na učební a maturitní obory, kupodivu to číslo nikdo neznal. Byť byli přítomni zástupci jak průmyslu, tak pedagogických fakult. Kolující informace jsou krevním oběhem debaty o vzdělávání; ale servery sdružující články a názorové platformy aktivní v médiích tu fakticky neexistují. I to je důvod, proč slovenská média referují o vzdělávání omezeně a jen při obvyklých příležitostech – platy, maturita, přijímací zkoušky.

Je samozřejmě problematické vynášet příliš autoritativní soudy o tom, co je příčinou spíše rostoucích rozdílů mezi českým a slovenským vzděláváním -  ale je zjevné, že v dobrém i špatném se navzájem můžeme poučit.

Autor je spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin

• Slovenskou národní zprávu z posledního šetření PISA (2018) si můžete přečíst ZDE a krátký souhrn výsledků ZDE.