Chvála demence: Budu odpouštět a žít v přítomnosti  

„Statisticky mám slušnou šanci, že nakonec budu dementní,“ píše na svém blogu na stránkách Oxfordské univerzity pedagog její lékařské fakulty Charles Foster. „Lidi se takového vývoje strašně bojí, ale já říkám – sem s ním.“

„Demence mě připraví o mé drahocenné vzpomínky a oseká moje poznávací funkce, ale taky mě zbaví spousty neuróz, které dělají život tak tíživým,“ píše Foster. „Může mě potopit do úzkosti, protože se ocitnu v neznámém světě, ale některé úzkosti plně funkčního vědomí jsou zcela jistě horší - třeba některé hypochondrické obavy nebo obavy vyvolávané pohledem na nezadržitelný postup smrtelné choroby. V takovém srovnání ten obchod nevypadá špatně.“

Kromě ztráty různých obav má zapomnětlivost podle Fostera ještě jiné klady - přispívá třeba ke schopnosti odpouštět a žít v přítomném okamžiku. „Já opravdu chci zapomenout,“ cituje k tomu Foster reflexi vlastního stárnutí spisovatele Marca Hamera. „Zapomínání je svoboda a odpuštění - a nejvíc ze všeho je to ponoření se do toho, co se děje právě teď.  Nechávám věci být takové, jaké jsou…. Zapomínám snadno a ochotně a díky tomu se s manželkou hádáme jen velice zřídka… Každý den začíná odpuštěním křivd, které se mohly, ale taky nemusely stát.“

„Samozřejmě očekávám bouři protestů,“ píše ve své chvále demence Foster. „Jak mohu být tak cynický a necitelný? To jsem nikdy nebyl na nějakém oddělení pro dementní pacienty a neviděl úzkost, v jaké žijí? A mám vůbec ponětí o tom, jak hrozné dopady má diagnóza na rodinu a příbuzné? Musím říct, že všechno to tak trochu znám z první ruky, ale spolu s tím znám i řadu objevů z relevantní vědecké literatury.“

Například v roce 2003 otiskl Journal of Psychiatric and Mental Health Nursing studii britských vědců zkoumající život 27 pacientů s demencí a jejich příbuzných. Její závěry na první pohled podporují Fosterovy kritiky: 100 procent pacientů trpělo pocitem ztráty svobody, polovina z nich cítila hněv, smutek a depresi. Většinou byli velmi kritičtí k prostředí ústavů, do nichž je nemoc přivedla, a stěžovali si na omezení a prázdnotu života. Stížnosti ale nebyly univerzální: dva pacienti se prohlásili za relativně šťastné a hodnocení všech respondentů týkající se denní péče bylo většinou pozitivní.

Tuto linku pak o rok později zdůraznil výzkum 98 pacientů s demencí žijících ne v ústavu, ale doma. Většina respondentů cítila „velmi často, často nebo občas“ pozitivní emoce a více než 70 procent z nich považovalo kvalitu svého života za „dobrou, velmi dobrou nebo vynikající“ - pouze 15 procent naopak za špatnou. Závěr, že sociální okolí má u průběhu demence větší význam než neurologie, pak v roce 2006 potvrdila další studie 101 pacientů, z nichž 99 bylo v domácí péči.

„Vynášet o demenci nějaké generalizující soudy je obtížné a nebezpečné,“ píše Foster. „Ta věc má mnoho tváří a projevuje se mnoha různými způsoby. Obraz je velmi složitý, ale rozhodně se velmi liší od toho, který je nám předkládán v současné době.“

Fosterův univerzitní kolega Hugh Series, psychiatr zaměřující se na problémy stáří, to shrnul následovně: „Je možné být s demencí šťastný? Ano, příběhy pacientů a výzkumné studie naznačují, že to rozhodně možné je. Ovlivňuje to spousta věcí… Možná nejdůležitější z nich jsou reakce lidí v našem okolí a to, jak dlouho je dotyčný člověk schopen zůstat žít doma.“ Což, dodává Foster, by nás nemělo nijak zvlášť překvapit: jsme ve své podstatě vztahové bytosti a zůstáváme jimi bez ohledu na to, kolik neuronů v naší hlavě dá výpověď ze služby.