Chci, aby se dívkovství a chlapectví staly rovnocennými kategoriemi

„V České republice jsou dveře tříd stále zavřené, učitelé a učitelky se bojí udělat chybu,“ říká autorka pedagogické příručky Podpora rovnosti a rozmanitosti ve vzdělávání. Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce Anna Babanová. Ta pedagogům prvního stupně základních škol radí, jak přistupovat rovně a bez předsudků ke všem žákům - a zároveň tento přístup předat i dětem skrze rozvíjení smyslu pro férovost a spravedlnost.

Pro koho a proč tahle příručka vznikla?

Především kvůli tomu, že oblast genderově citlivého vzdělávání a téma předsudků vycházejících z genderových stereotypů nejsou součástí přípravy budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Objevují se pouze jako součást volitelných předmětů. S předsudky a stereotypy se přitom setkávají jak dospělí, tak děti.

Jak genderové stereotypy poznamenávají výuku?

Vezměte si už hračkářství, které je rozdělené na sekce pro dívky a chlapce - a stejné to je v obchodech s oblečením. A způsob uvažování, který určuje, že se něco se více hodí pro chlapce, nebo dívky, se potom odráží i v našich představách o jejich schopnostech. Může se to projevit i na způsobu, jakým učitelé zprostředkovávají žákům učivo. Třeba tím, jaké příklady dětem uvádějí, jak je rozdělují do skupin, od koho očekávají větší aktivitu, originální myšlení, nebo naopak mechanické učení zpaměti.

Předsudky jsou přitom i bariérou, která ukazuje, že se mezi sebou neumíme bavit o tom, jak na ně nahlížet a bořit je. Jde o to, abychom se snažili ke všem dětem přistupovat individuálně bez rozdílu. A zamýšleli se nad tím, kdo by mohl ve třídě vyčnívat. Může to být dítě se zdravotním handicapem nebo s odlišným mateřským jazykem. Důvody jsou různé, ale příručka radí, abychom se na třídu dívali komplexně. A ne sami, ale společně ve dvojici nebo trojici s jiným pedagogy.

„Přemýšlím, jestli je opravdu člověk schopen naladit se stejně na všechny děti a dát rovné šance všem,“ uvažovala jedna z pedagožek podílejících se na vzniku příručky. Je něco takového ve třídě s třiceti dětmi opravdu možné?

Nabízíme sice různé pedagogické nástroje, jak výuku zvládat, ale často je to prostě neslučitelné s realitou. Když jste sama ve třídě se třiceti dětmi, je individualizace opravdu těžká. Proto je důležité podporovat vyučující, aby si navzájem vytvářeli bezpečné prostředí a v něm se nebáli sdílet své úspěchy i neúspěchy. V modelu kolegiální spolupráce jde o to umět se navzájem reflektovat a přemýšlet společně nad složitými tématy. Je to sdílená zodpovědnost.

Klasické třídní hospitace obvykle doprovází dokonalá příprava. Byli by vůbec čeští učitelé vůbec otevření popsanému (v příručce?) reflexivnímu přístupu?

U nás jsou dveře tříd stále v mnoha školách zavřené, protože se pedagogové bojí ukázat chybu. Aby se kvalita výuky mohla zlepšovat, musíme se přestat bát chybovat. Teprve ve chvíli, kdy se přestaneme bát sdílet své pedagogické zkušenosti, půjde o otevřenou spolupráci a budeme schopní bez obav poukázat i na to, co nefunguje.

Co by mohlo k otevřenějšímu přístupu přispět?

Je dobré si vůbec vyjasnit, zda jsou klasické hospitace oběma stranám prospěšné. Například ve Finsku neexistuje obdoba české školní inspekce, ani interní hospitace, panuje zde všeobecná důvěra založená na společném plánování a sdílené zodpovědnosti za chod školy. Často se tu pracuje v malých týmech nebo se učí v páru. Vedení školy se pak ve třídách objevuje ne kvůli dohledu, ale participaci ve výuce či podpoře vyučujících. Třídy fungují otevřeněji a vyučující jsou k sobě vnímaví, ale zároveň mnohem tolerantnější. Protože finský vzdělávací systém určuje směr a hlavní cíle, ale v konkrétních metodách a způsobech, jak je naplňovat, je tím pádem mnohem větší svoboda.

Jedna z kapitol mapuje metodu, která má pedagogům a pedagožkám pomoci zjistit, které děti podvědomě znevýhodňují. Jak k tomu dochází?

Nejde jen o znevýhodňování, ale také naopak o zvýhodňování. Jak říká paní učitelka Helena v příručce: To, co si o dětech myslím, ovlivňuje můj přístup k nim, když se společně učíme. A to se dál odráží na tom, jak je učení baví a jak jsou ve škole úspěšné. Proto je důležité učit se reflektovat, kdy děláme mezi dětmi rozdíly a proč, a především jak k nim tedy přistupovat rovnocenně.

Jak se vám osobně daří poskytovat rovnocenné příležitosti?

„Genderové brýle“ si nasazuji už více než deset let. Přesto se mi při diskusi s dětmi stane, že častěji vyvolávám chlapce nebo se opakovaně obracím jen na úzkou skupinku dětí. Není jednoduché chovat se férově ke všem - jde však o to umět to reflektovat. Snadněji se nám vyučujícím spolupracuje s dětmi, které mají podobný temperament jako máme my sami. Ale ve třídě jsou i děti se zcela odlišným nastavením, kterým nebude třeba vyhovovat, že potřebuji věci kreslit, a výklad pro ně bude zdlouhavý. Je proto důležité vybírat činnosti tak, aby se v nich dokázalo najít každé dítě a mohlo se ve škole cítit spokojeně.

Jak vypadá ideální řízená diskuze?

V příručce nabízíme strategie, které podporují efektivní komunikaci v rámci frontálně vedené výuky. Tyto metody rozšiřují škálu možností, jak se děti mohou zapojovat do celotřídních diskuzí. Snažíme se děti naučit, že je v pořádku ozvat se a zároveň zajistit, aby to skutečně mohly udělat všechny děti, nejen ty, které se umí prosadit.

Učitelům také radíte, jak odhalit, kdy se děti ve svém volném čase nedělí o společné prostory třídy či školy férovým způsobem. Není pak dětský svět řízený přes příliš?

Vycházela jsem ze svých vlastních pozorování, zkušeností kolegů a kolegyň z jiných škol, ale například i z jednoho australského výzkumu, který ukázal, že atraktivní část školního hřiště využívala ke hře pouze úzká skupina chlapců. Hra s mocí a jakási strategie silnějšího je v takových případech přirozená a je na dané škole, jak se s tím vypořádá. Pokud ale děti necháme, aby si to vyřídily jen mezi sebou, může se stát, že se vždy prosadí skupinky dominantních jedinců, které si budou prostory uzurpovat, a slabší děti na ně nedosáhnou. Jistě, tak to chodí i v běžném životě, nicméně podobných situací by si pedagogové měli všímat a pojmenovat, co zvýznamňují. Není ovšem nutné hned hledat přímé řešení; u hřišť nemůže stát policejní hlídka.

Jak to tedy provést bez větších zásahů?

Měli bychom děti naučit říci, co se jim nelíbí. Dojde jim, že možná není fér, že na školním hřišti hraje fotbal pořád jedna a ta samá skupinka dětí. Myšlenka sdíleného prostoru a společné hry by měla být podpořena školními pravidly.  Jako třeba v jedné finské škole, kde mají následující pravidla pro hraní fotbalu. Musíme přihrávat každému, kdo je s námi ve hře. A když nevyužijeme dobré příležitosti k přihrávce a náhodou dáme gól, tak se nebude počítat. Protože jsme zkrátka nehráli fér.

Zřejmě každý se někdy uchýlil ke stereotypnímu způsobu uvažování, což dokazujete i vy na blogu Deník citlivky. Co si řeknete, když se při takových úvahách přistihnete?

Pořád se mi to stává, ale rychleji si uvědomím, že jsem se ocitla v zajetí předsudku. Pomáhá na to jednoduché pravidlo: situace nezobecňovat. Musíte myslet na konkrétní dítě a situaci, důvody, proč se v ní určitým způsobem chová. Jedna holčička třeba při hodině tělesné výchovy začala naříkat a já jsem měla za to, že přehání. Ale když začal plakat chlapec, hned jsem se hroutila, že má rozbitou hlavu. Protože když kluk brečí, musí to být něco vážného. A to je krásný příklad stereotypního myšlení, kdy dítě nevnímáme jako individuum, ale jako součást určité skupiny.

Co pro vás tedy znamená být genderově citlivou pedagožkou?

Znamená to, že se snažím ke všem dětem přistupovat individuálně, a vnímat jejich potřeby a to, jaké jsou. A snažím se jim vytvářet prostředí, kde se mohou co nejvíce projevit; dát najevo, jak a co se chtějí učit, a zároveň respektují, že jsou součástí komunity. Snažím se učit děti žít spolu v souladu a míru. A pomáhám nejen jim, ale i svým kolegům a kolegyním rozpoznávat, kdy reagují v zajetí stereotypů.

Jak na váš styl výuky reagují rodiče žáků?

Genderově citlivým vzděláváním se zabývám čtrnáct let. Zpočátku jsme většinu přednášky museli věnovat obhajobě, proč je vůbec toto téma relevantní a co pojem gender znamená. Dnes je situace úplně jiná a mnohem vstřícnější.

Lidé často považují gender za biologickou danost, chybí podle vás v tomto směru osvěta?

Je to tak. Já jsem si za ta léta zvolila jako téma gender v pedagogickém kontextu. Jde mi o to být méně kontroverzní a snažit porozumět všem stranám; genderové otázky přinášet přátelsky a smířlivě. Chci mluvit o širších tématech a dostávat do nich genderovou perspektivu. A také skrze ni na vzdělávání musíme nahlížet, pokud chceme být profesionální. Toto obohacení o nový úhel pohledu je cílem naší příručky.

Podle učebnic dějepisu se na významných historických událostech podíleli převážně muži, významných žen je tu hrstka. Vy jste v této souvislosti mluvila o genderové slepotě.

Genderovou slepotou jsem zde mínila způsob, jakým reflektujeme obsahy učebnic. Velmi často tam chybí genderová perspektiva. Nedostatek žen v učebnicích dějepisu jsme zvyklí vysvětlovat tím, že ženy neměly stejný přístup ke vzdělání jako muži a proto neměly tolik příležitostí se prosadit. Důkladněji se ale málokdy zamyslíme nad tím, jaké to mělo důvody - a jaké z toho vyplynuly a pořád vyplývají důsledky.

Dá se to změnit?

Výklad historie může být omezen na nejpodstatnější události, ale to nás odvede například od historie každodennosti a života obyčejných lidí. Pokud budeme za významnými činy vidět vždy jednoho člověka, který si nechal zapsat patent nebo byl u zrodu myšlenky, nejčastěji to bude muž. Ale když prozkoumáme, jak určité jevy a události vznikaly týmově, uvidíme za nimi mnoho inspirativních lidí, mužů i žen. Vyžaduje to však hodně času a pátrání, a na to učitelé často nemají energii. Jeden takový příklad alternativní pohled do historie je i v příručce. Ukazujeme tam vznik Náprstkova muzea jako úzkou spolupráci tří lidí z rodiny Náprstkovy, nikoliv jako úspěch pouze jednoho člověka – Vojty Náprstka.

Dokáže taková úprava učebnic změnit to, že se ve většině domácností reprodukují genderově stereotypní role?

Asi ne, ale i kdyby škola byla jediným místem, kde se bude o rovnosti a vzájemném respektu mluvit, je to dobře. Rezignovat v tomto směru na možnost něco ovlivnit by bylo popíráním principu pedagogiky. Ve škole máme mnoho příležitostí vštípit dětem smysl pro spravedlnost.

Jazykovým učebnicím je zase vyčítáno, že chlapce zobrazují jako bezstarostné dobrodruhy a dívky jako pasivní domácí pomocnice. Má tento stereotyp ještě něco společného s nynějšími školáky?

Určitě ne. Modelů rodinného soužití, profesních zájmů mužů a žen, ambicí chlapců a dívek je pestrá paleta. To je i důvod, proč učebnice podrobovat genderovým analýzám. Měli bychom přemýšlet, jak zkreslují realitu kterou, žijí současné děti; respektive konkrétní děti v mé třídě, tady a teď.

„Rozšiřuji hranice normálního dívkovství a chlapectví“ je jedním z vašich dalších hesel. Přejete si, aby se výraz dívkovství dostal mezi běžně používané výrazy?

Mě vadilo, že máme výraz chlapectví, ale podobný výraz pro pojmenování takového období v dívčím životě chybí. Chci, aby se dívkovství a chlapectví staly rovnocennými kategoriemi. Jazyk nám není seslán, abychom ho používali, i když nám nevyhovuje. Takže třeba slovo hostka létá vzduchem právě proto, že mnoho žen o sobě potřebuje říci, že jsou hostkou, a ne hostem. To byla ještě před lety nemyslitelná věc.

Pozorujete, jak se se genderově citlivý styl výuky odráží na vnímavosti dětí?

Určitě od malička. Děti rozlišují od útlého věku, co je fér. Nechtějí se k sobě chovat neférově. Pak je jim jasné, že na koberci nemůže být jenom určitá skupina dětí, a když je přestávka, tak se nekřičí. A pokud křičí jenom někdo, není to fér vůči těm, kteří jsou potichu a chtějí se nasvačit. Proto třeba kolegyně ve škole, kde učím, zavedla ve své třídě tiché a hlučné přestávky. Cest je nespočet. Je však potřeba dětem otevřít vnímání, aby si toho všímaly samy. Pak je třeba zarazí, proč je v knihovně oddělení knih určených pouze dívkám . Najednou jim nedává smysl, proč bychom měli předem rozhodovat o tom, koho bude bavit čtení romantických knih. A možná začínají rozumět, jak někdy zbytečně stavíme dívkovství a chlapectví proti sobě a předem očekáváme, že jsou to protipóly.

Autorka studuje žurnalistiku, je spolupracovnicí Respektu