Češi jsou k sexuálnímu násilí tolerantnější než Evropa

Brzy to bude rok, co vzbudily oprávněné rozhořčení hromadné, sexuálně motivované útoky na ženy, kterých se během silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a dalších německých i evropských městech dopouštěli především (i když nejenom) přistěhovalci ze Severní Afriky a Blízkého Východu. A zdálo se, že události konečně stočí pozornost k tématu, které bývá často bagatelizováno či rovnou zcela ignorováno a rozhodně není záležitostí „jiných kultur“.

Částečně se to i stalo. Právě v Německu „kauza Kolín“ v létě přesvědčila část politiků, aby kývli na zpřísnění trestního zákoníku, kterému se před tím dlouho bránili. Tamní právní řád byl označován za archaický mimo jiné proto, že jako znásilnění kvalifikoval pouze situaci, kdy se oběť útoku fyzicky bránila. Zatímco nově – stejně jako je to v právních řádech většiny evropských zemí včetně českého – se jako projev nesouhlasu s aktem chápe i verbální odmítnutí a jiné projevy, třeba pláč.

Jinak se ale zdá, že kolínské útoky posloužily spíše jako další hůl, kterou lze bít imigranty, než jako pobídka k otevřené debatě o sexuálním násilí. Podle výzkumů v řadě evropských zemí přetrvává stereotypní pohled na znásilnění jako na zločin spáchaný cizím člověkem, za který si oběť může tak trochu sama. A ještě o něco víc to platí v Česku i v dalších zemích bývalého východního bloku.

Z celoevropského průzkumu provedeného letos v létě mezi třiceti tisíci respondentů, jehož výsledky Evropská komise zveřejnila právě minulý týden, vyplývá, že více než čtvrtina Evropanů má za to, že za určitých okolností je přijatelný sexuální styk, který se děje proti vůli jednoho z partnerů. Ze seznamů možných důvodů, které tento typ chování ospravedlňují, dotazovaní nejčastěji vybírali situaci, při které je oběť násilí opilá či pod vlivem drog, provokativně oblečená, dostatečně jasně nevyjádří nesouhlas či se fyzicky nebrání.

V říši mýtů Češi žijí rovněž, co se týče domácího násilí či obtěžování.  Z výzkumu vycházejí jako národ, který nejvíce ze všech Evropanů nepovažuje domácí násilí za běžný jev.

A Češi tento názor zastávají ve větší míře než obyvatelé jiných zemí – je jich přes čtyřicet procent. V tomto nelichotivém závodě nás předstihli už jen Bulhaři, Maďaři a Rumuni. Čtvrtina Čechů si v této souvislosti myslí, že násilí je „často vyprovokováno obětí“ - nebo že si ženy o zkušenostech se znásilněním „často vymýšlejí nebo přehánějí“.

Dramaticky jiné názory než jiní Evropané mají Češi i v jiných otázkách. Čtvrtina českých respondentů má to, že by nemělo být protizákonné nutit partnera k sexu. Více zastánců získal tento názor - jakkoliv nesmyslný, protože to samozřejmě protizákonné dávno je - získal ze států osmadvacítky jen v Litvě. V Česku si je faktu, že takové chování je trestné, vědomo pouze třicet procent dotazovaných, zatímco ve Švédsku více než osmdesát procent.

Většina českých respondentů také zastává stokrát vyvrácený názor, že je pravděpodobnější, že žena bude znásilněna někým cizím než někým, koho zná. Teorii o „cizinci“ někde v parku či na ulici zastávají dvě třetiny Čechů – dokonce nejvíce v celé EU. Pro srovnání opět uveďme, že si to myslí pouze čtrnáct procent Švédů. Přitom více než pětina Evropanek podle svých slov zažila alespoň jednou v životě fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany člověka, kterého označuje jako partnera.

V říši mýtů Češi žijí rovněž, co se týče domácího násilí či obtěžování. Z další části výzkumu totiž vycházejí jako národ, který nejvíce ze všech Evropanů nepovažuje domácí násilí za běžný jev. Bezmála polovina dotázaných má za to, že děje velmi málo nebo vůbec. Přitom ze statistik nevyplývá, že by se tento jev v Česku vyskytoval méně než v jiných evropských zemích. Totéž platí o sexuálním obtěžování - po Estoncích a Lotyších právě Češi (čtyřicet procent) v největší míře zastávají názor, že není příliš časté.

Což opět prudce kontrastuje s realitou. Podle výzkumů se terčem obtěžování stala každá třetí Češka. Odhady počtu znásilnění, k nimž v Česku každoročně dojde, se liší od sedmi do dvanácti tisíc - mimo jiné také proto, že je hlášeno a následně vyšetřeno a potrestáno jen minimum z nich (od dvou do osmi procent). Zhruba šest set případů, s nimiž se oběti odváží na policii, tak představuje pouhý zlomek.

Znásilnění patří podle psychologů a psychiatrů k nejtraumatičtějším zážitkům vůbec. Mimo jiné proto, že oběti velmi často intenzivně pociťují strach ze smrti, ale také proto, že pokud je čin spáchán blízkou osobou, jak tomu ve většině případů skutečně je, dochází k zásadnímu narušení nejzákladnějších vztahů v životě oběti. Proto jsou naprosto zásadní kampaně, které se v Česku rozjíždějí některé organizace, třeba Když nechce, tak nechce. A proto je tak důležité o tématu mluvit, byť je to řadě lidem krajně nepříjemné - jak ví autorka tohoto textu, která o tématu píše soustavně.

Evropská komise přidává ještě jeden argument, který sice rovněž vyvolává pobouřené reakce, nicméně ve společnosti, kde se propočítává ekonomický dopad kdečeho, by neměl nikoho pohoršit. Podle odhadů stojí Evropskou unii sexuální násilí ročně stovky miliard euro: náklady na zdravotní péči, práci policie a soudů, ztráta produktivity a fyzický a psychický dopad na oběti představují až čtvrt bilionu euro ročně.

V Česku se o něco podobného pokusila před časem nezisková organizace ProFem, která dospěla k odhadu 1,3 miliardy korun. Jak ale říká její šéfka Jitka Poláková, neziskovky i akademici narážejí na nedostatek základních dat. Policie sice eviduje násilí v osobních vztazích, nerozlišuje ale, zda šlo o příbuzenskou hádku o byt či vyvrcholení domácího násilí.