Když se Maja Rústam poprvé zeptala své matky, jestli může chodit do nového kurzu fotografování v jejich uprchlickém táboře Kawergosk, odpovědí bylo rázné „ne“. „Řekla jsem jí: ‚Podívej, máš školu a další povinnosti,‘“ vzpomíná její matka Džamila Muhammad Amín.
Kurz, jehož se Maja chtěla zúčastnit, připravil pro školáky v Kawergosku proslulý francouzsko-íránský fotožurnalista Reza Deghati, známý jako Reza. Dívka nakonec matku přemluvila a projektu s názvem „Hlasy exilu“ se zúčastnila. Ve svých 12 letech byla jednou z mladších účastnic.
Tenisky s jinovatkou
Jako učebna slouží karavan na okraji rozlehlého tábora za Irbílem, hlavním městem iráckého Kurdistánu. Žije tu přes deset tisíc syrských uprchlíků včetně dvou tisíc dětí školního věku. Většina jich dorazila v roce 2013, přesto nadále bydlí v dočasných přístřeších, v moři modré a bílé celtoviny na ploše 419 tisíc metrů čtverečních. „Většina těchto lidí přišla o veškerý svůj majetek během jediného dne,“ říká Reza.
Majin domov má betonovou podlahu, místo zdí tu jsou umělohmotné fólie, místy vyztužené dřevem. Děti si hrají venku na zabahněných ulicích.
Zahraniční žurnalisté a fotografové o Kawergosku a dalších desítkách uprchlických táborů v celém regionu referují velmi často. „Až doposud jsme ten příběh vyprávěli my, cizinci,“ říká Reza. „Byl bych rád, kdyby ho odvyprávěli ti, kdo jej prožili.“
Jeho cílem je vyškolit tyto mladé lidi, aby zachytili své životy tak, jak by to návštěvník zvenčí nikdy nedokázal. V roce 2013 Reza začal vyučovat v Kawergosku. Dvaceti studentům daroval fotoaparáty. Zájemců o kurz bylo více, ale na to už nebylo dost techniky ani prostoru.
Od té doby mladí fotografové zachycují každodenní rutinu: děti koupající se v polystyrenovém chladicím boxu, děti běhající na kamenité půdě mezi řadami stanů, uprchlíky, kteří jedí a studují ve světle malých svítilen.
První den kurzu Maja vyfotila tenisky, jež měla na nohou, když její rodina na útěku před válkou přešla pěšky ze Sýrie do Iráku. Na jejím snímku, pořízeném brzy ráno, jsou boty po noci venku pokryté jinovatkou. Na vyučování přišla pozdě, protože musela počkat, než jí rozmrznou. Přesně takové silné obrazy Reza hledá.
Stát se velkou novinářkou
Inspirace pro tento projekt přišla dávno před začátkem syrské války. V roce 1983 byl Reza v Pákistánu a fotil příval uprchlíků utíkajících z Afghánistánu. Mladé lidi v táboře začal učit fotit a vytvářet vlastní příběh o životě v exilu. Podle něj „Afghánci vyprávěli jiný příběh“, než na jaké narážel v médiích.
V následujících desetiletích vedl Reza podobné programy po celém světě, v Súdánu, Jihoafrické republice a nyní v Iráku. Svou neziskovou organizaci nazval Rezova vizuální akademie. Prozatím ji financuje z větší části sám a právě shánění podpory je podle něj na celé věci nejtěžší.
V roce 2012 se Masúd Husajní, student jeho fotografické školy v Kábulu, stal prvním afghánským nositelem Pulitzerovy ceny. Je vzorem pro mnoho zdejších studentů včetně dvanáctileté Nalin Bašár. „Fotky se mi líbily od začátku,“ řekla. „Mým snem je stát se velkou novinářkou.“
Nalin se probírala svými fotografiemi s Muhammadem Kvadrím, dalším syrským uprchlíkem a někdejším učitelem angličtiny, který pracuje se studenty v Rezově nepřítomnosti. Nalin mu ukázala snímky svých přátel a nedávný rodinný piknik. „Tohle je hezká fotka,“ pochválí jí Kvadrí snímek tábora při západu slunce. „Ale tady by sluníčko mělo být na druhé straně.“
Některé studentské fotografie to dotáhly až do Paříže. Od července do října 2015 zdobily břehy Seiny naproti Musée d’Orsay coby součást výstavy Rêve d’humanité sponzorované fotografickou nadací HIPA. Jejím účelem bylo vyzdvihnout práci UNHCR.
Maja Rústam nyní žije v Evropě. Loni spolu se svým otcem odjela do Německa, tak jako desítky tisíc dalších syrských uprchlíků. Její matka zůstala v Kawergosku a nám prozradila, že Maja si s sebou foťák nevzala, protože cestovala s pašeráky a obávala se, že by jí ho cestou mohl někdo ukrást. Džamila a její další čtyři děti doufají, že se k nim budou brzy moci připojit a foťák jí přivézt. „Díky fotoaparátu si začala všímat světa kolem sebe,“ tvrdí Džamila. „Najednou byla ochotná učit se něco nového.“
Podle Rezy všechny děti, které se zúčastnily jeho programu, nyní ve škole výborně prospívají. Mnoho se jich v táboře rovněž zapsalo na kurzy angličtiny.
Přál by si, aby jeho studenti z různých zemí, s různým původem a zkušenostmi nakonec utvořili vlastní mezinárodní síť nebo fotografickou agenturu. V posledním roce zahájil další dva programy v uprchlických táborech v severním Iráku a chtěl by tento projekt rozšířit do syrských táborů v Turecku, Libanonu a Jordánsku.
„S tímto projektem jsme přinesli úsměv,“ prohlásil Reza. „Tyhle děti si už nepřipadají jako uprchlíci.“
Více informací najdete na stránkách: https://maptia.com/reza/stories/exile-voices.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
