Mladý básník David Voda vydal sbírku Sněhy a další a já ho potkala loni v Olomouci. Byl zrovna třeskutý únor, nebo možná začínal březen. Přesně si to nevybavuju, ale vím, že byly v Olomouci pořádné Sněhy.
Sbírka, kterou vydalo nakladatelství Fra má na obálce jakési bílé koule, nebo bubliny a zpočátku mi to přišlo spíš hravé, než kdovíjak výmluvné. Pak jsem ale začala polykat básně jednu po druhé zažívala pocit, že se jaksi zapouzdřuju do oněch bílých bublin na obálce, že každá báseň je jedna taková samostatná bublina. Kulatá, plující tiše zmrzlou Olomoucí, brázdící Sudety, nebo možná nějaké slovenské hory, občas narážející do německého zrezavělého tanku, který jí leží v cestě. První část sbírky jsou básně psané novým jazykem – je to a není to trochu slovenština, moravština, možná i čeština, občas prošpikovaná německým slovíčkem, nebo frází. Ta se v textu zjeví, cinkne o hranu všech těch ostatních jazyků a připomene, že Sudety, kde se David Voda narodil, jsou od Olomouce, kde teď žije, coby kamenem dohodil.
A protože znám moravské Sudety i Olomouc jako své boty, začaly se mi ty texty dostávat k tělu mnohem víc, než poezii normálně dovolím. Když jsem pak přešla k druhé části sbírky – poetickým deníkovým zápisům, zjistila jsem, že Olomouc o níž jsou ty zápisy především, vidím stejnýma očima jako David Voda. Město „ mnichů, vojáků a kurev“ jak se o moravském univerzitním městě dost často tvrdilo ještě za první republiky, je totiž naprosto záhadné. Jsou tady ohromné budovy josefínských kasáren, kostely, neogotické kaple, z nichž jsou dnes školní tělocvičny a v jezuitských kolejích se studuje umění. Tím vším procházejí dějiny plné obrazů: „vrypy, vlnky v omítce, znamení odrostlých dětí, válečné mapy, krátery po hřebech, vysoko stín po domovním řádu (německém?), z prvních voleb cáry plakátu (moravské strany).“
Je to město tichého našlapování koček, studentských večírků i naprostého vyprázdnění ve zkouškových obdobích, kdy Olomouc připomíná město po moru, nad kterým se tyčí morový sloup na náměstí. A taky město plné všeho toho německého… a o tom se dávno nemluví, něčeho natruc zapomenutého, německý element, po němž se plazí starý omšelý břečťan: „Břečťan nečekal na to, co nikdy nepřišlo a zachytil se. Z kaple milosrdných františkánek neurologie, krabicová loď, jakoby z nějaké dětské stavebnice řádně zašlé na půdě. Hledíš na to setkání v zimním slunci, tasemnice chrámových oken, šklebící se kouřová skla schodišť, presbytář. Vracíš se na ulici.“
Někdy (dost často) pochybuju o tom, že má smysl vydávat knihy, číst básně, nebo přidávat k tomu ohromnému množství tištěného ještě cokoli dalšího. Když si ale pročítám Sněhy mám mnohem víc jasno, protože věty jako: „ doniesol som slová/hýbali sa v mojich dlaniach / jsou tady od toho, aby se četly, aby se s nimi mohl procházet zimními obrazy starých, příliš zapomětlivých měst kdokoli.
Sněhy a další, David Voda, naklad. Agite/Fra, 2010, 60 s.
Markéta Pilátová (1973) je hispanistka, novinářka a spisovatelka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého, stejně jako její druhý román Má nejmilejší kniha. V současné době žije v Argentině, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku a v Brazílii. V
prosinci 2009 vydala dětskou knihu
a letos pro děti napsala knížku Kiko a tajemství papírového motýla. Nedávno vyšel německý a brazilský
Žluté oči vedou domů. Připravují se překlady do polštiny, španělštiny a holandštiny. Více informací na www.marketapilatova.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
