S Rakouskem nás spojuje mnoho věcí: cítíme nostalgii po někdejší monarchii, linecký koláč zapíjíme vídeňskou kávou, do Alp jezdíme lyžovat častěji než na české hory – ale co víme o současné rakouské kultuře, konkrétně literatuře?
Běžný čtenář z ní zná sotva víc jmen než Thomase Bernharda (pokud do současnosti zahrneme i relativně nedávnou minulost) a Elfriede Jelinekovou. Z jejich děl by mohl snadno nabýt dojmu, že život v Rakousku je prostě nesnesitelný a že bychom současnou rakouskou literaturu měli číst jen velmi opatrně a v malých dávkách, abychom nepropadli zoufalství a depresi. (Pokud běžný čtenář zná víc současných rakouských spisovatelů, omlouvám se mu a přestávám se za něj schovávat – to já nikoho jiného neznám.)
Kniha vídeňského spisovatele Daniela Glattauera (nar. 1960) je sympatická tím, že nepřichází s žádnou zdrcující kritikou a nepředkládá nám šokující skutečnosti. Dokonce by se ani nemusela odehrávat v Rakousku, ale kdekoliv v současném světě. Je to příběh dvou lidí, muže a ženy, kteří se potkají, začnou se jeden o druhého zajímat a jejich zájem přeroste v něco víc, chtějí spolu být pořád častěji – zkrátka a dobře se do sebe zamilují, ale jak to někdy (nejen v současném světě a v současné literatuře) bývá, jejich příběh nekončí happyendem.
Od „běžného“ literárního příběhu se Glattauerova kniha liší dvěma věcmi, nebo hned nadvakrát: má formu románu v dopisech, ale ty dopisy si hrdinové Emmi Rothnerová a Leo Leike píšou a posílají elektronicky, e-mailem. To je ovšem forma, ne obsah, ale přesto hraje určitou roli. Jejich vztah totiž vznikne překlepem, k němuž by v klasické, tedy papírové poště sice dojít mohlo, ale patrně by nehrál roli. Emmi si chce objednat předplatné časopisu Like – a do e-mailové adresy napíše o jedno písmenko navíc. Pošťák by obálku patrně doručil správně, „elektronický pošťák“ ji zase doručí přesně, právě Leovi Leikemu.
Forma epistolárního románu je ale přece jen spíš zajímavým ozvláštněním, bez něhož se současná evropská próza zřejmě skoro neobejde – v románu Fina Kariho Hotakainena Role člověka je příběh rámován tím, že stará žena „prodá“ na knižním veletrhu svůj život spisovateli, v knize Muriel Barberyové S elegancí ježka zase příběh vypráví mimořádně vzdělaná domovnice. Jako by se autoři styděli předkládat čtenářům prostě jen příběhy o základních lidských citech a pocitech: lásce, samotě, smutku, smrti, oddanosti, naplnění života…
Glattauerova kniha Dobrý proti severáku se čte velice lehce, jako příběh, jakých jsou všední dny kolem nás plné, napsaný ale s odstupem a nadhledem - a pak se náhle nenápadně a nepozorovaně zjeví zásadní otázka: má člověk právo opustit celý svůj dosavadní život kvůli náhlé, nečekané, nádherné lásce? Odváží se – a chce to vůbec udělat? Zásadní otázka, která před námi někdy vyvstane v koloběhu všedních dnů, a my si náhle uvědomíme, že teď jde o život.
Na závěr bych měla vysvětlit neobvyklý název – ale to si raději přečtěte sami, nebudete litovat.
Daniel Glattauer, Dobrý proti severáku, přeložila Iva Kratochvílová, vydalo nakladatelství Host 2010
Markéta Hejkalová je autorka románů Důkazy jejího života (2010), Kouzelník z Pekingu (2008), Slepičí lásky (2006), Vždycky jedna noc (2004) a Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002) a knih faktu Mika Waltari. Doba, život a knihy světoznámého spisovatele (2007), U nás v Evropě (2006) a Stručná historie států - Finsko (2003), překladatelka finské literatury (Mika Waltari, Arto Paasilinna), členka výboru Mezinárodního PEN klubu a místopředsedkyně jeho českého centra, zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Její knihy byly přeloženy do ruštiny a angličtiny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
