Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

Děti změnily mou ochotu riskovat

Clarissa Ward

Clarissa Ward • Autor: Roger Askew/The Oxford Union / S
Clarissa Ward • Autor: Roger Askew/The Oxford Union / S
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

„Když jsem přestala se snahou změnit tok historie, stala jsem se lepší novinářkou. A rozhodně jsem se stala šťastnějším člověkem,“ popisuje válečná reportérka a hlavní mezinárodní korespondentka CNN Clarissa Ward jednu z lekcí, kterou jí přineslo dvacet let práce v konfliktních oblastech světa. Ward, dnes uznávaná celebrita ověnčená řadou novinářských cen, ale v následujícím rozhovoru mluví také o tom, jak složité může být dělat svou vysněnou práci a zároveň zastávat další své životní role. „Mám pocit, že nemám dost času, abych byla skvělá novinářka, skvělá matka, žena, dcera, kamarádka. Jediné, co s tím umím dělat, je být ohledně toho upřímná a netvářit se, že jsem dosáhla nějaké dokonalosti.“

Kde se právě teď nacházíte?

Jsem v Londýně. Přiletěla jsem zrovna z Pákistánu, kde jsem reportovala o tamních obřích záplavách, a teď jsem se vrátila, abych pokrývala události kolem smrti královny a jejího pohřbu (rozhovor proběhl druhý zářijový týden – pozn. red.).

Ptáme se proto, že v porovnání s většinou novinářů máte velmi neobvyklý život. Pořád cestujete, jen v posledních měsících jste – jak jsme zaznamenaly na vašem Instagramu –  přejížděla mezi Ukrajinou, Pákistánem, Afghánistánem, teď jste tedy v Anglii. Je neustálý pohyb z místa na místo součástí pozice hlavní mezinárodní korespondentky CNN, kterou od roku 2018 zastáváte?

Existují pozice mezinárodního korespondenta, které jsou trochu méně kočovné. Byla jsem dva roky korespondentkou v Moskvě, tři roky v Pekingu, poté na Blízkém východě. V takové pozici prostě hodně cestujete, ale nemusí to být takhle intenzivní. Být hlavní mezinárodní korespondentkou však ve zkratce vždy znamená, že musíte být tam, kde se dějí klíčové věci, tam, kde je aktuálně ten hlavní příběh. Takže to obnáší hodně cestování a lehce hektický životní styl. Vždycky říkám mladým novinářům, že pokud to chtějí dělat, s tímhle musejí počítat.

Co vás na téhle pozici baví? Nechybí vám být někde usazená delší dobu a věnovat se třeba více do hloubky jen jednomu regionu?

Já si cením toho, že se pořád něco učím. Díky ustavičnému přesouvání se musím k věcem neustále stavět pokorně, pořád něco narušuje mé zaběhlé názory, musím číst a učit se o nových věcech. Cítím v sobě jistou neutuchající zvědavost, kterou ještě více pohánějí místa, kam se dostanu, a lidé, které potkám v různých částech světa. U každého člověka je to asi trochu jinak, nemůžu mluvit za ostatní, ale já se rozhodně cítím pokornější nejenom tváří v tvář tomu, kolik toho neznám, ale i tomu, jak nahodile jsou na tomto světě rozdaná privilegia. Jak to, že já si můžu jen tak odjet z válečné zóny a cestovat kamkoli chci jen díky tomu, jaký mám pas, a lidé narození jinde takový luxus a práva nemají? Je těžké necítit k tomu pokoru.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Myslím, že pokud chcete tuhle práci dělat dlouhodobě, naučíte se to prostě přijmout. Nevím, proč je svět takový, jaký je, a nelíbí se mi to. Ale je takový. A pokud chci tuhle práci dělat, musím se naučit přijímat radost, lásku a všechna požehnání, která v životě mám – i když mám pocit, že to není spravedlivé. Také mi hodně pomohlo, že mám nyní děti. Kdykoli jsem s nimi, prožívám takový přirozený pocit radosti a lásky. Na to je podle mě potřeba se soustředit a přijmout realitu, kterou neovlivníte. Jinak vyhoříte.

V jednom rozhovoru při popisu reportování z válečných zón jste řekla, že život ve válce vypadá mnohem důležitější a barevnější. Jak jste to myslela?

Když jste ve válečné zóně, věci naberou obrovskou důležitost. Všechno je mnohem jasnější, závažnější, jsou to situace mezi životem a smrtí, kdy se setkáte s tím nejhorším, ale i nejlepším, čeho jsou lidé schopní. A to je výrazně jiné nastavení, než když jste doma, kde je život tak nějak uprostřed. Všichni proplouváme, věnujeme věcem jen část pozornosti. Když pokrýváte válku, musíte se absolutně soustředit.

Když jste s novinařinou začínala, bylo vám třiadvacet. Co jste od té práce očekávala, jaký jste pro sebe měla plán?

Nemyslím si, že jsem opravdu chápala, jaké to bude. Pro mě byl určujícím zážitkem teroristický útok z 11. září 2001, velmi silně jsem cítila, že chci pochopit, co se stalo, že chci odvyprávět lidské příběhy a pokusit se zprostředkovat komunikaci mezi různými světy. Ale nerozuměla jsem moc detailům, jen jsem instinktivně chtěla být tam, kde se děly věci, na frontové linii. Byl to však spíš instinkt než reálná znalost.

Dnes je z vás jedna z mezinárodních žurnalistických hvězd pracující na prestižní pozici v jedné z nejznámějších televizí světa. Jak sláva ovlivňuje vaši práci? Co je snazší a co je těžší?

Je snadné se v tom ztratit. Říct si, že mám stovky tisíc sledujících na sociálních sítích, že mám velkou platformu, a když budu ukazovat zlo, něco se tím změní. A občas ano, ale zároveň nepotřebujete Instagram k tomu, aby vaše práce měla dopad. Často říkám, že lokální média jsou možná ta úplně nejdůležitější média, protože vám ukážou detail. Postupem let jsem se naučila, že pokud se až moc soustředíte na to, jaký dopad vaše práce bude mít, a máte dokonce představu o tom, jakou reakci by měla vyvolat, můžete se šeredně zklamat. A taky můžete ztratit ze zřetele, co by měla skutečně být vaše hlavní priorita. Poprvé jsem to pochopila, když jsem pokrývala válku v Sýrii. Pochopila jsem, že výsledek nezměním. To, že přinesu zprávy o válečných zločinech, situaci v zemi nijak zásadně neovlivní. Vybudovala jsem si větší oporu k tomu, jaká je skutečně moje role a odpovědnost, a sice posvítit na to, co se v zemi děje, vyprávět příběhy lidí a tlačit k odpovědnosti za své činy ty, kdo jsou u moci. A myslím, že když jsem se začala víc soustředit jenom na to, a ne na to snažit se změnit tok historie, stala jsem se lepší novinářkou. A rozhodně jsem se stala šťastnějším člověkem.

Chtěla jste dřív měnit svět?

Neřekla bych měnit svět, ale rozhodně jsem věřila, že jakmile lidé uvidí, co se v Sýrii děje, něco se stane, aby se jí pomohlo. To mohlo vypadat různě, já jsem rozhodně nebyla někdo, kdo by říkal, že je potřeba nad Sýrií vytvořit bezletovou zónu apod. Ale měla jsem pocit, že na základě toho, co se v Sýrii dělo, musí mezinárodní komunita něco udělat. Že pokud budou lidé znát detaily o tom masakru, útlaku, hororu, co se tam děl, něco se stane. Byla jsem trochu naivní.

Apetit k riskování

Máte britský a americký pas a reprezentujete jednu z největších amerických televizí. Jak se vám pracuje v regionech, jako je třeba Blízký východ, které mají s Amerikou, potažmo Západem dodnes napjaté vztahy?

Požehnáním i prokletím CNN je, že nás uvidíte po celém světě, což jinak pro většinu amerických televizí neplatí. Požehnání je to v tom, že lidé chtějí se CNN mluvit, protože vědí, že se na to bude dívat hodně lidí a bude to mít dopad. Vytváříte díky tomu dialog, vzájemnou interakci. Prokletí to je občas v tom, že když se někomu nelíbí třeba naše kritická práce nebo cokoli, co uděláme, tak se to neschová, všichni to uvidí, na rozdíl od některých amerických televizních stanic, které se sledují jen v USA. V jejich případě nikdo ve světě nezjistí, co o kom říkají. A samozřejmě že občas zažíváme projevy nepřátelství, a když jste americký novinář, někdy je to zátěž. Snažíme se, aby lidé porozuměli, že chceme jenom odvyprávět jejich příběhy, dát jim šanci, aby byly zaznamenány, to je přece naše práce. Nejsme tam, abychom kohokoli soudili nebo si vybírali strany, jak si někdo může myslet. A CNN je mezinárodní stanice i v tom, že u nás pracují novináři opravdu z celého světa, i to občas pomáhá. A samozřejmě je třeba být obzvláště opatrný v okamžiku, kdy pracujete v místech, která jsou vůči americkým novinářům nepřátelská.

Symbol zoufalství. (Prchající civilisté z Irpině, březen 2022)
Symbol zoufalství. (Prchající civilisté z Irpině, březen 2022)

Setkáváte se s výtkou, že jako americká novinářka podporujete americkou vládu?

Jednoznačně, ISIS nás nazval „křižáci pera“, ruská státní média o amerických novinářích mluví jako o propagandistech, mně osobně říkali propagandistko. Často přijdete do míst, kde jste vnímán jako prodloužená ruka americké politiky. A mnohdy s tím moc nenaděláte. Jen se snažíte ukazovat, že jste profesionál a děláte svoji práci.

Mluvíte šesti jazyky, jaký je rozdíl působit v zemi, kde jazyk neznáte, a tam, kde ano?

Ne všemi mluvím stejně dobře. Ale je to obrovský rozdíl. Kdykoli jsme v Afghánistánu, úplně mě bolí, že neumím ani darí, ani pašto, nejsem tím pádem schopná komunikovat ani na té nejzákladnější úrovni. Máme překladatele, ale když jste schopný mluvit aspoň malinko, otevírá vám to spoustu dveří navíc. Lidé se uvolní, když mluvíte jako oni. Takhle jsem třeba schopná konverzovat v ruštině a arabštině. Jakýmkoli jazykem mluvím, tak je to většinou díky tomu, že jsem v dané zemi žila. Ať již v Rusku, Číně, nebo na Blízkém východě. Vždycky jsem milovala jazyky, nejsem však dost disciplinovaná a většinu jsem se nenaučila perfektně. Takže když se dostanu na úroveň, na níž si popovídám, začnu se učit raději další než zdokonalovat to, co umím.

Máte nějakou rutinu, jak se připravujete, než vyrazíte do válečné zóny?

Když mám cestovat, vždycky se dostanu do takového trochu „zen“ stavu, protože se musím soustředit na hodně věcí. Snažím se nezabývat příliš moc obsahovou částí cesty a tématu, za kterým jedu, zabalím si hromadu textů do letadla na prostudování, důležitější je však logistika. Protože pokud něco zapomenu, tak tam, kam většinou jedu, už to neseženu. Těžko si uprostřed Sýrie pořídíte náhradní adaptér. Když balím, jsem absolutně soustředěná. Už si nemusím psát seznam věcí, protože v téhle fázi už přesně vím, co potřebuju. Mám skoro až uniformu, co si s sebou beru, na každé místo trochu jinou, ale už vím, co je kam potřeba, a to se nemění. Rusové říkají, že než cestujete, měli byste se posadit. Podle mě je to opravdu dobré přísloví. Deset minut před tím, než přijede taxík, si sednu a garantuji vám, že přijdu na něco, co jsem zapomněla. Snažím se věci nenechávat úplně na poslední chvíli. A také chci strávit čas se svými dětmi, než odjedu. Těsně před odjezdem už ale potřebuji klid a prostor na to, aby mi na mysl vyskočily různé věci, co jsme zapomněla atd.

Jak v terénu vyhodnocujete riziko? Máte nějaké červené čáry, které nikdy nepřekročíte?

Máme hodně červených čar. Krása televize je, že pracujete jako tým. Jezdím se svým producentem Brentem Swailsem a kameramanem Scottem McWhinniem. Projezdili jsme spolu celý svět, umíme si navzájem dokončovat věty. Naprosto si věříme a také myslím, že máme podobný smysl pro to, co je únosná míra rizika. Máme i to štěstí, že pracujeme s bezpečnostními konzultanty a než někam vyrazíme a CNN cestu schválí, musíme udělat proceduru zhodnocení rizik. To je proces, při kterém se na jednotlivá rizika podíváme a probíráme, jak je co nejvíc omezit. Ale každá situace je samozřejmě jiná, nemám vlastní univerzální pravidla, že když se stane x nebo y, musím se nějak konkrétně zachovat. Obecně bych řekla, že mám poměrně konzervativní přístup k riziku. Vždycky musíte zvážit risk a co z něj případně můžete získat. Občas jsem ochotná riskovat více, když vím, že je to důležité pro náš příběh.

Jak se vyrovnáváte se strachem? Máte ho?

Hodně. Během let, co tu práci dělám, jsem s tím dost zápasila. Strach je důležitý, není to tak, že byste ho měli potlačovat, naopak, musíte si ho být vědomý a naslouchat mu. Ale zároveň je potřeba nepanikařit, udržet si disciplínu. Nenechat se unést představivostí. Protože vaše představivost může zdivočet a začnete přemýšlet nad všemi možnými hrůznými scénáři, které jsou sice technicky možné, ale nepravděpodobné. Musíte se přitom soustředit jen na tu situaci, ve které jste. Pokud vedle dopadly rakety a vy chcete utíkat pryč, tak to není nejlepší reakce, spíš je potřeba se schovat a počkat, než budete moct utéct. Na druhou stranu jsem byla v Sýrii v situacích, kdy se za mnou pohybovala frontová linie a jediné, co jsem v tu chvíli chtěla udělat, bylo se schovat, ale největší smysl dávalo utéct. Naučíte se, že věřit instinktům nemusí nutně být to nejlepší. Můžete jim naslouchat, ale zároveň potřebujete racionální hlavu, která nakonec udělá to rozhodnutí.

A jak se vypořádáváte se strachem vašich blízkých o vás? Předpokládáme, že se o vás bojí, když jste například ve válečné zóně.

Jsou situace, kdy se bojí. Jsou však spíš vzácné, většinou chápou, co se děje, a věří mému úsudku. Vědí, že jsem velmi opatrná a neriskuju lehkovážně. Když jsem teď ale byla na Ukrajině, trávili jsme den s pracovníky sanitek, jezdili jsme s nimi za raněnými a jednou dopadly do vedlejších dveří rakety. Poté jsem o tom řekla své rodině a věděla jsem, že budou rozrušení a bude pro ně složité tu reportáž sledovat. Když jsem byla v Afghánistánu a Tálibán zrovna přebral moc, byli velmi znepokojení. Takže takové situace existují, ale většinou mi věří a vědí, že jsem rozumná. A také že mojí prioritou je, že jsem matka.

Být u toho: Tálibán zrovna přebírá v Afghánistánu moc... (Kábul, srpen 2021) • Autor: ČTK / AP / Brent Swails
Být u toho: Tálibán zrovna přebírá v Afghánistánu moc... (Kábul, srpen 2021) • Autor: ČTK / AP / Brent Swails

Ano, máte dvě malé děti. Změnila tahle zkušenost míru rizika, kterou jste ochotná akceptovat?

Jak jsem říkala, jsem v riskování opatrná. Ale samozřejmě, to, že jsem matka, dál změnilo můj apetit k riskování, vím, jaké jsou mé priority. Ale také to změnilo způsob, jak reportuji, úhly, z kterých se na příběhy dívám, a způsob, jak se vypořádávám s traumaty, která vidím. Myslím, že mě mateřství udělalo empatičtější a náchylnější k tomu vnímat utrpení ostatních, hlavně žen a dětí. A to je důležité, dlouho jsme války vyprávěli z hodně mužské perspektivy. A tak ačkoli to zní zvláštně, je podle mě podstatné, aby matky reportovaly o válce. Přinášejí jinou perspektivu, jiný jazyk, jinak vyprávějí příběhy. To samozřejmě neznamená, že bych nyní dávala prostor jen ženám nebo dětem, ale myslím, že jsou to také důležité hlasy a zaslouží si být slyšet.

... o získání převahy nad Ukrajinou se snaží Putinovo Rusko. (V bunkru v Charkově, březen 2022)
... o získání převahy nad Ukrajinou se snaží Putinovo Rusko. (V bunkru v Charkově, březen 2022)

Nemalovat si velké plány

V rozhovorech zdůrazňujete, že nechcete, aby to vypadalo, že takříkajíc „máte všechno“, tedy že se vám podařilo mít partnera, rodinu, děti, kariéru, slávu atd.

Ano, to opravdu nechci.

Jak přemýšlíte nad tím, co nemáte?

Tak jako mnoho žen mám pocit, že den nemá dostatek hodin. Nemám dost času, abych byla skvělá novinářka, skvělá matka, žena, dcera, kamarádka. Prostě ne. Často máte pocit, že selháváte, a je to těžké. Zvlášť když přijde na to, že chci být dobrá matka. Když jsem teď odjela do Pákistánu, přišla jsem o první den mého dvouletého syna v jeslích. Jemu na tom asi nezáleží a nejspíš si to ani nebude pamatovat, ale pro mě to bylo opravdu těžké. Myslím, že hodně matek cítí neustále vinu a pořád se zpochybňujeme, připomínáme si, kdy jsme selhaly a jak jsme nedosáhly standardů, které si pro sebe stavíme. Jediné, co s tím umím dělat, je být ohledně toho upřímná a netvářit se, že jsem dosáhla nějaké dokonalosti, na kterou ostatní ještě čekají.

Snažím se to ale obecně trochu méně řešit a říkám si, doufám, že pokud mají moje děti nekonečno lásky, stabilitu a kolem sebe pořád buď aspoň jednoho rodiče, nebo chůvu, budou v pohodě. Já jsem také vyrostla v poměrně nestandardním prostředí. Moji rodiče se od sebe odloučili, když jsem byla malá, oba byli workoholici. Vystřídala se u mě spousta chův, pak jsem šla do internátní školy. Samozřejmě že tohle všechno přinášelo výzvy a problémy a občas jsem se dívala na děti z více konvenčních rodin tak, že jsem jim záviděla. Ale z dlouhodobého hlediska jsem byla vlastně šťastné dítě a dnes jsem, aspoň myslím, dobře připravený člověk na spoustu situací. Pokud mají děti lásku a bezpečí, jsou poměrně odolné.

Ve své knize On All Fronts: The Education of Journalist (Na všech frontách: Výchova novinářů) píšete, že když vám bylo osm, měla jste už jedenáctou chůvu.

Ano, to bych však určitě nedoporučovala.

Jak vás vaše dětství ovlivnilo v tom, jak chcete vychovávat vlastní děti?

Moje dětství vedlo ke dvěma věcem. Jednak mě to naučilo, jak si vytvářet vazby s lidmi. Protože se mi neustále střídaly chůvy, musela jsem si pořád budovat nové vztahy. Díky tomu umím i dnes snadno navázat vztah s různými lidmi z různých míst. A zadruhé, a budu upřímná, jsem jedináček a jako dítě jsem byla docela osamělá. V tomto ohledu jsem chtěla pro svoje děti něco jiného. Ale to je asi normální, vždycky chceme udělat něco jinak než naši rodiče, a já nejspíš najdu nový způsob, jak v něčem zavařit svým dětem, a ony zase svým.

Když cestujete za prací na delší dobu, mluvíte o tom se svými dětmi? Vysvětlujete jim to?

Ne, jen jim řeknu, že musím odjet a budu pryč. Nechci, aby už teď věděly, co je válka. Až začnou být zvídavější a začnou mi pokládat náročnější otázky, pak to pro mě bude těžká konverzace. Poslední věc, kterou bych ale kdy chtěla udělat, je způsobit svým dětem úzkost. Zatím jsme v té neškodné a příjemné fázi, kdy jsou mé děti příliš malé, aby tomu rozuměly. Ale vím od kolegů válečných reportérů, kteří mají děti třeba ve věku dvanáct třináct let, že jejich děti začaly mít návaly úzkosti a paniky pokaždé, když odjeli pryč, protože už chápaly to riziko. Kolegové pak kvůli tomu často přestali práci válečného reportéra dělat. I moje situace se tedy pravděpodobně jednou změní a jsem otevřená všem možnostem.

Mluvila jste o pocitu viny, který máte, že nezvládáte být dobrou novinářkou a matkou najednou. Co vaši mužští kolegové, kteří také mají malé děti, bavíte se o tom spolu? Prožívají to stejně?

Bavila jsem se s jedním, možná dvěma, kteří to prožívali stejně. Ale většinou lidé spadnou do „tradičnějších“ rolí. A lidé předpokládají, že pro ženy je to těžší, ptají se žen na mnohem víc otázek a od otce taková očekávání nemají. Mění se to, ale většinou o tom mluvím mnohem víc s pracujícími matkami než otci. Jen málokdy mám nějakou konverzaci nebo rozhovor, kde by na to nepřišla řeč. Jakmile lidé vědí něco víc o mém životě a o tom, co dělám, chtějí se o tom bavit.

Vadí vám to?

Občas mě to asi unavuje. Dřív jsem měla trochu takový ten přístup „už pojďme k něčemu jinému“, ale dnes mnohem víc chápu, že pro řadu lidí je to téma, které je upřímně zajímá, chtějí prostě vědět víc. Teď víc vnímám, že je důležité být otevřená, protože to třeba pomůže trochu proměnit obrysy debaty, kterou o těchto tématech vedeme. Vždy jsem byla docela otevřený člověk, takže to pro mě není složité. A také jsem měla podle mě i štěstí v tom, že nedostávám moc kritiky. Lidé mě většinou neodsuzují, spíš jsou zvědaví.

Říkáte, že nemáte všechno a nechcete, aby to tak vypadalo. Řekla byste ale, že se o to snažíte, mít všechno?

Řekla bych, že se snažím opravdu moc, abych dostála všem rolím, které nyní mám. A když selžu, snažím se nebýt na sebe příliš tvrdá.

Proč vám to za to stojí? Co vás žene k tomu snažit se obstát ve všem, když to není jednoduché? Nepřemýšlela jste někdy o tom, že by bylo snazší si vybrat?

Opravdu miluji svoji práci. Mám ráda všechno, co dělám. A tak se snažím soustředit jen na jednotlivé kroky a nemalovat si nějaký velký plán, jak to s mým životem bude.

Hlavní zahraniční korespondentka americké televize CNN. Během dvacetileté kariéry novinářky prošla kromě CNN také redakcemi Fox, CBS nebo ABC a reportovala o válečných konfliktech z celého světa. Je držitelkou několika prestižních novinářských cen včetně sedmi televizních ocenění Emmy Awards. Vystudovala Yaleovu univerzitu a obdržela čestný doktorát z Middlebury College ve Vermontu. Žije v Londýně, je vdaná a má dvě děti.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu Speciál III/2022 pod titulkem Děti změnily mou ochotu riskovat