Šance, které bychom neměli promarnit

V Česku jsou jistě desítky míst, která pandemii přečkala – a přečkávají – úplně v klidu. Malá městečka a vesnice, třeba pod hraničními horami. Obchody s potravinami byly otevřené, k jinému zboží se šlo dostat na domluvu. Sociální kontakt nad pivem se v duchu sousedské důvěry nebo neopatrnosti přesunul z hospody do některé z větších garáží. Několik sousedů odvezla sanitka a někdo z nich se už z nemocnice nevrátil. Pokud ale takové lidské sídlo nemělo smůlu a neleželo v okresu, přes který se přehnala obzvlášť smrtelná vlna nákaz, bylo možné si tragédie a strachu, které doslova ochromily planetu, skoro nevšimnout.

Bylo taky snadné si zprvu nevšimnout toho, že pozemky a domy v okolí městečka rychle zdražují a kupují je noví majitelé. Lidé z velkých měst se přesouvají na venkov. Mají k tomu hned několik důvodů – a všechny jsou naprosto pandemické. Někdo v době lockdownu zjistil, že může pracovat z domova a kancelář není nezbytná. Město – a to je další častý posun – ztratilo svůj půvab a toto „z domova“ nemusí nutně znamenat pražskou čtvrť, ale třeba Podještědí. Pro někoho jiného je zase venkov tak lákavý a město tak nepřitažlivé, že se sem přestěhuje i bez pracovního stolu, hodina dojíždění je pro něj akceptovatelná. A pro jinou rodinu je zase cesta z města nutnost. Ekonomická budoucnost je nejistá a ceny nemovitostí ve městech jsou neúnosné. Život daleko od jejich ruchu není optimální, ale někdy je prostě potřeba udělat složité rozhodnutí.

Jiní noví obyvatelé jsou…