Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Úder mačetou jsem odvracela talířem

Kateřina Sam o přepadení na Papui-Nové Guineji a cestě za prestižním evropským grantem

Veda04
Kateřina Sam

Bioložka Kateřina Sam touží zjistit zdánlivě triviální věc – proč je svět zelený. Přesněji, co se stane, když pomocí klecí, sítí a lepivých bariér zabráníme predátorům, jako jsou ptáci, netopýři nebo dravý hmyz, v přístupu k rostlinám – sežerou je pak housenky a další podobní živočichové? Na tento výzkum získala jako jedna z mála Češek a Čechů loni peníze od Evropské výzkumné rady (ERC), organizace financující špičkové projekty jednotlivých vědců.

Opravdu nevíme, proč je svět zelený? Nikdo to ještě nezkoumal?

Nikdo zatím pořádně nepřemýšlel o tom, jakým predátorům za to vděčíme. Znám skupinu vědců, kteří by se v hospodě poprali za to, že to jsou mravenci, podle nich nejdůležitější predátoři světa. Pár lidí tvrdí, že je to dílo pavouků – nedávno zrovna vyšel skvělý článek o tom, kolik tun hmyzu pavouci sežerou. Bez pavouků bychom podle autorů byli úplně v háji.

Kolik sežerou?

Polovinu biomasy všech členovců, asi 400–800 tun ročně. Podobně i další skupiny vědců stojí každá za svým predátorem. Nějaké výzkumy už proběhly; spousta lidí někde v terénu postavila voliéru a pak tvrdili, ze jde o vliv ptáků, ale už nezvažovali, že síť vyžene i ještěrky, netopýry a podobně. Přišla jsem tedy s myšlenkou predátory vyloučit jednotlivě, každého zvlášť. Šílenost nápadu, že budu klece každý den ráno otevírat a zavírat a že to udělám po celém světě, posuzovatele žádosti o grant myslím docela nadchla.

Jak jste vybírala šest konkrétních lokalit od severního Japonska po jižní Austrálii, které budete zkoumat?

Chtěla jsem, aby byly uspořádány od mírného pásma po tropy a zhruba podél poledníku. Pak šlo o to, že k práci potřebuji výzkumné jeřáby, musela jsem se tedy poohlížet tam, kde nějaké mají. Všechny minulé studie kromě jedné byly totiž udělané v podrostu lesa, kde zelené hmoty moc není. Biomasa listí je soustředěna nahoře, v korunách, kde také žije víc hmyzu a mnoho procesů probíhá rychleji. Přitom ale koruny stromů málokdo zkoumá. A abyste se tam dostal, potřebujete horolezecká lana či právě jeřáby.

Ukázalo se ovšem, že s nimi bude docela problém. Jeřáb si obvykle postaví dost šílený vědec, většinou introvert a něco si na něm vyzkoumá. Dosud je ale nikdo nevyužil v nějaké síti. Myšlenka to zkusit mě nadchla. Když jsem pak začala zjišťovat, jestli to vůbec půjde, jestli majitelé jeřábů o sobě vědí, s hrůzou jsem zjistila, že se neznají, nekomunikují spolu, nesdílejí data. Tohle jsem se snažila napravit, přimět je ke spolupráci.

Co vás přimělo obrátit se na ERC, kde grant nezíská ani žádný desátý žadatel?

Dokopal mě k tomu Vojtěch Novotný (známý český entomolog, který provádí výzkum na Papui-Nové Guineji, pozn. red.). Bála jsem se, že na to nemám dost dobrý životopis. Musíte mít nejen osobitý nápad, ale vlastní důležité publikace bez přispění školitele. Spousta uchazečů z Česka na tom vyhoří, protože u nás se chápe jako slušnost, když pod svůj článek podepíšete i svého školitele v doktorském studiu. Podle ERC má ale člověk publikovat sám a ukázat svou osobnost. Naštěstí jsem nějaké samostatné publikace měla.

Projekt jste psala osm měsíců, až 16 hodin denně, někdy souběžně s terénní prací. Podařilo se vám s ním postoupit do druhého kola. Jak jste se pak na pohovor v Bruselu připravovala?

Přípravu jsem málem podcenila. Za to, že se to nestalo, musím poděkovat Davidu Storchovi (ekolog a biolog z Univerzity Karlovy – pozn. red.). Donutil mě vzít to opravdu vážně, předhodil mi, že ostatní již na přednáškách pracují a já se stále „flákám“ v terénu, a pak mi přednášku ještě zkritizoval.

Co vám vytkl?

Že z prezentace není jasné, proč je můj výzkum důležitý, proč ho ještě nikdo neudělal a proč to mám být zrovna já. To je nejdůležitější poselství, které by se členové komise z prezentace měli dozvědět. Taky mohou chtít vědět, co Evropa získá. Jde tu o prestiž, částečně i o to, aby Evropská výzkumná rada byla o krok před ostatními. A skutečně se mě pak ptali, jestli ve světě existují pracoviště, se kterými budu soutěžit, a v čem mám před nimi náskok. Vyplatilo se mi také, že jsem si na obrazové zpracování prezentace najala profesionálního grafika. Už jen diskuse s ním mi pomohla si uvědomit, co je skutečně důležité, co zvýraznit, z čeho na slidu udělat úderné heslo.

Reklama
Reklama

Veda03
Je dobré vědět, na čím území jste. (Papua-Nová Guinea)

Váš výzkum bude probíhat i na Papui-Nové Guineji, kde jste v minulosti zažila dvě přepadení. Jak k nim došlo?

Poprvé nás přepadli v terénu domorodci, podruhé jsem bohužel byla v restauraci, do které zrovna vtrhli ozbrojení lupiči. Ti domorodci si nás spletli s těžaři mědi. Papua je rozdělena na jednotlivá kmenová území a naši průvodci z kmene, se kterým jsme spolupracovali, nám neřekli, že už se blížíme k cizímu teritoriu. Ve vzdálenosti tří dnů chůze od vesnice, ze které jsme vyšli, nás sousední kmen napadl. Nám nic neudělali, čekali těžaře, ne vědce. Naši průvodci ale skončili posekaní mačetami, zranění.

Co vám během útoku táhlo hlavou?

Ze začátku jsem měla pocit, že jde o nějakou legraci. Přepadli nás v poledne, zrovna jsem kolegům připravovala oběd, servírovala jsem nudle na talíře. Najednou jde proti mně chlap zmalovaný jako na maškarní, maskovaný větvemi – myslela jsem si, že je to vtip. Říkám mu – co blbnete?

Anglicky?

Mluvím jazykem pidžin. Ten chlap se na mě rozmáchl mačetou a jediná moje reakce byla, že jsem před sebe nastavila kovový talíř. Teprve pak mi to začalo docházet.

Po přepadení jsem se strašně bála. Kdybych tehdy z Papui odjela, už bych se tam nikdy nedokázala vrátit.

Tweetni to

Po dvoudenním putování jste pak sama, se svázanýma rukama, došla pralesem do civilizace. Měla jste potom na Papui strach?

Strašný. Dostávala jsem úplné tiky, kdykoli jsem slyšela nějaký hluk. Lidé se třeba jen smáli před domem a já jsem se hrozně bála, že se něco děje. Hodně mě tehdy podržel můj asistent. Vůbec neuvažoval o tom, že bych odletěla domů, ptal se mě, kdy půjdeme zpátky do terénu. A tak jsem zůstala. Já jsem prostě divná, bojím se i výšek – a přesto si teď vymyslím projekt, který děláme třicet metrů nad zemí. Umíte si představit konstruování voliéry o stěně v délce dvou metrů, na větvi, která se klátí ve větru, a vy balancujete v kabince jeřábu s lanem v puse a konstrukcí z PVC v ruce? Ale po tom přepadení to bylo vážně těžké. Kdybych tehdy odjela, už bych se na Papuu nikdy nedokázala vrátit.

Kateřina Sam (33)

Zabývá se vztahy mezi predátory (mravenci, ptáky a netopýry), býložravým hmyzem a rostlinami. Pracuje v oddělení ekologie Entomologického ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích. Loni obdržela kromě grantu ERC také prémii Otty Wichterleho udělovanou nadějným vědcům do 35 let. Je matkou pětiletého syna, její manžel a vědecký kolega pochází z Papuy-Nové Guiney.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 765
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte