Strašit omezováním suverenity nedává smysl

V debatě o EU se dnes velmi často operuje s pojmem národní nebo státní suverenita…

…používejte termín státní. Národní suverenita je něco jiného, módní je to teď třeba v Maďarsku. Ale suverenita je pojem, který je historicky propojen buď se státem, nebo – ještě hlouběji v minulosti – s absolutním monarchou.

Dobře tedy – státní suverenita. Jaká je ale její definice? A mění se ta definice v čase?

Definice suverenity je historicky velmi proměnlivá. To původní vymezení mělo velmi kategorickou povahu a říkalo, že to je absolutní, svrchovaná a neomezená moc nad územím, obyvatelstvem a všemi subjekty na tom území existujícími. Absolutní povaha té neomezené moci státu byla výrazným způsobem proměněna, „erodována“, nejprve po první světové válce a následně po druhé světové válce. A v posledních třiceti letech se ta definice dále proměňuje vlivem globalizace. V původní podobě už vymezení pojmu státní suverenita nemůže obstát.

V obou směrech

Naplnil vůbec někdy v dějinách nějaký státní útvar tu definici v absolutní podobě?

Já si dovedu – nebo spíše zkouším si – představit nějaký ostrovní stát, který nemá žádné vnější vazby. Nicméně celý systém mezinárodního smluvního práva veřejného, ale i soukromého, to jest i obchodního, je systémem prolínání. V tom systému „eroduje“ svrchovaná, absolutní, výlučná suverenita do takové míry, že jsme vlastně byli v Evropě nuceni…