Najednou jsem uviděl úplně jiné Slovensko

Cesta, kudy se bude život Martina M. Šimečky ubírat, byla nalinkovaná už tím, v jaké rodině vyrostl – jeho otec Milan Šimečka podepsal Chartu 77 a strávil rok ve vězení. On sám pak působil spolu se svojí ženou v bratislavském disentu, vydával samizdat a také mu v něm vycházely první knížky. Přesto dodnes, když si na normalizační šeď vzpomene, padne na něj znovu tíha, kterou ve svých třiceti letech každodenně zažíval.

Spolu s tvojí ženou jste patřili k nepříliš početné skupině bratislavských disidentů. Jak jste prožívali druhou polovinu osmdesátých let, tedy normalizační roky?

K tomu mám takovou historku. V roce 2014 nás navštívil jeden americký profesor, který byl tady v Bratislavě i v listopadu 1989. Přijel po pětadvaceti letech, aby znovu mluvil s lidmi, se kterými se setkal tenkrát, psal na to téma knihu. Její součástí byl také dotazník, ve kterém jsme měli hodnotit stupnicí od jedné do deseti, kdy deset bylo nejvyšší ohodnocení, jak jsme pociťovali život před rokem 1989 a jak jej vnímáme dnes. Já jsem dal životu v komunismu známku dva a polistopadovým rokům osm. Marta, moje žena, oznámkovala oba režimy stejně – pět a pět. Úplně jsem se tenkrát zděsil. Ptal jsem se jí, jak může dát stejný počet bodů minulému i současnému režimu? Na to mi odpověděla, že i tehdy se cítila být docela šťastná: byli jsme mladí, měli jsme malé dítě, žili v disidentské societě, dělali samizdat, měli spoustu kamarádů… Tu otázku v dotazníku chápala…