Myslíte ten bigbít? Náš kluk to poslouchá, já když můžu, tak to vypnu,“ říká starší paní v minianketě, kterou v roce 1967 uveřejnila Československá televize. Pro zúčastněné měla jedinou otázku: Co si myslíte o bigbítu? Kromě neznámých tváří tu figuroval i dirigent Karel Krautgartner, vedoucí rozhlasového Tanečního a jazzového orchestru, který doprovázel tehdejší zpěváky středního proudu, a jeho odpověď zněla: „Nevoďte ty amatéry do studia, vždyť neumějí ani noty!“
Právě rok 1968 ovšem ukázal, že rockovou hudbu už Československu nejde ignorovat. Období mezi 1. a 2. československým beatovým festivalem, které se odehrály v beznadějně vyprodané pražské Lucerně v prosinci let 1967 a 1968, patří k těm světlejším periodám české populární hudby. Ke slovu se drala nová generace, která neměla nic společného se swingovým pojetím hudby a stála bokem od pěveckých hvězd Karla Gotta, Waldemara Matušky nebo Marty Kubišové. Zkoušeli snad v každém pražském sklepě, jejich nástrojem byla elektrická kytara a vzory nacházeli u kapel propagujících elektrické blues a posléze i psychedelii: od neurvalých The Rolling Stones převádějících černošskou hudbu do evropského kontextu až po ryze soulového Raye Charlese.
Jeden výrazný rys je však odlišoval od tehdejšího Západu, kde byla rocková hudba symbolem generačního i politického odporu. Na rozdíl od společensky kritických filmařů tuzemské nové vlny měl československý rock této éry jednu charakteristiku,…
Tento článek je v plném znění dostupný členům předplatitelům Respektu.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se. Pokud byste chtěl/a dostávat Respekt Speciály i v tištěné podobě, pořiďte si předplatné s členstvím v Klubu Respektu (pro rozšíření nám napište na [email protected]).
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
