Protože jsem byl členem Sokola, měl jsem odjet přes Starý Rokytník do Úpice. To však už nešlo. Ke strýci jsem se tedy chtěl dostat přes Poříčí, ale hned v podvečer byli okupanti i tam. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo. Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře a okna, sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali dva kilometry do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni, vězněni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na Vánoce sešli.“
Takhle na svou rodinnou tragédii po obsazení Sudet nacisty v září 1938 vzpomínal šedesát let poté Antonín Rosa z obce Humburky (dnes Bojiště) nedaleko Trutnova, což bylo před válkou město obydlené převážně českými Němci. Příběhy, jako byl ten Rosův, záhy překryla okupace, doba protektorátu, heydrichiáda, konec války a nakonec poválečný odsun právě těch německých kamarádů, o nichž pamětník mluvil. Vyhnání a útěk statisíců etnických Čechů (ale nejenom jich, před smrtelnou hrozbou prchali i sudetoněmečtí…
Tento článek je v plném znění dostupný členům předplatitelům Respektu.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se. Pokud byste chtěl/a dostávat Respekt Speciály i v tištěné podobě, pořiďte si předplatné s členstvím v Klubu Respektu (pro rozšíření nám napište na [email protected]).
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].