Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Roztočená fotbalová spirála

Nejmasovější hra na planetě se proměnila v jedno z klíčových odvětví zábavního průmyslu

Riverside Park Soccer
Princip, který se nemění: dvě jedenáctky, dva gólmani a devadesát minut na to, nastřílet soupeři víc gólů. • Autor: Getty Images

Zavalitý muž s knírkem lehce podkopne balon a ten se doslova něžně snáší do sítě, jako když na podzim vítr sfoukne vítr nažloutlý list. Do toho burácí televizní komentátor Karol Polák: „Sme majstri Európy!“ Záběry z finále fotbalového mistrovství Evropě v Bělehradu z roku 1976 může většina z nás vidět třeba tisíckrát.

Můžeme se lehce ušklíbat nad neforemnými dresy, ve kterých tehdy fotbalisté nastupovali. Nebo nad způsobem hry, kdy od hráče s balonem bývá jeho strážce obvykle vzdálen několik metrů a všechno je to ve srovnání s dneškem pomalé jak filmy Nikity Michalkova.

Reklama
Reklama

Ale na Panenkův záblesk geniality s originálně provedenou penaltou, počítající s tím, že soupeřův gólman rozhodně skočí k některé z tyčí, takže na balon poslaný pěkně pomalu a hlavně přímo doprostřed branky prostě nedosáhne, byste se klidně mohli dívat pořád dokola a nadosmrti. Všechno se mění, ale originalita a osobnosti, jejichž slávu nepohltil čas, si lebedí uvnitř věčnosti.

Radost z gólů je pořád stejná, jen je teď těm nejlepším extrémně lépe zaplacena. Rej miliard, který se kolem fotbalu v průběhu času roztočil, odlišuje fotbalovou minulost od současnosti ze všech možných srovnání zásadním způsobem.

Průmyslový sektor

Dnes už vlastně ani nepadají lístky z kalendáře, jen se kolem nás překlápějí digitální čísílka – a inovuje se i vše kolem fotbalu. Staré stadiony s místy ke stání, na kterých pulzoval (a někdy bohužel i vyhasínal) život, nahradily prosvětlené amfiteátry osázené sedačkami, z nichž ovšem při velkých zápasech obvykle nejméně třetinu obsadí sponzoři a jiní protekční kravaťáci.

Fanoušci už dávno nenosí na hlavách buřinky jako pan Načeradec z Poláčkových předválečných Mužů v offsidu. Mění se i móda fotbalových dresů, nyní přiléhavých tak, že už to snad víc ani nejde. Ostatně typologicky jinak teď vypadají i sami špičkoví fotbalisté.

Všechno se mění, ale originalita a osobnosti, jejichž slávu nepohltil čas, si lebedí uvnitř věčnosti.

Tweetni to

Zatímco tak před třiceti lety jste si ještě mohli tým německých reprezentantů s Jürgenem Klinsmannem, Rudim Völlerem či Thomasem Bertholdem splést s partou atletických desetibojařů, dnes se oproti nim prosazují doslova trpaslíci. Třeba ti z barcelonské školy: Lionel Messi,  Andrés Iniesta či Xavi Hernández vyrostli všichni na 170 centimetrů, ale o to jsou rychlejší, šikovnější a mrštnější. A podle toho jmenovaní definovali i fotbalový styl ubíhající dekády. Nebo že by si snad ten rychlý kombinační styl vybral je? Inu, co bylo dřív, vejce, nebo slepice?

Co se ale nemění, je vášeň, klukovství, které v hráčích i fanoušcích fotbal probouzí (když se tedy vyjádříme genderově hrubě nevyváženě). A sama podstata hry, která se za zhruba 150 let, co fotbal známe, nemění. Dvě jedenáctky, každá s gólmanem a devadesát minut na to nastřílet soupeři víc gólů, než kolika dosáhne on. To je princip, kterému rozumí celá planeta. Tedy skoro.

Vlastně jen pětice, i když obrovských zemí – Čína, Indie, Austrálie, USA a Kanada – stála, co se fotbalu týče, vždycky tak trochu bokem. Na všech těch územích se dlouhá desetiletí prioritně rozvíjely jiné sporty. Ale i sem už se fotbal snaží prodrat. A spolu s ním ruku v ruce výrobci a prodejci kopaček, dresů a všech potřebných propriet. Tuší, že tady, na gigantických trzích, které zatím nedobyli, ještě mohou narazit zlatou žílu.

Co se týče USA, navzdory světovému šampionátu, který sem Mezinárodní fotbalová asociace (FIFA) umístila v roce 1994, zůstává tohle území pořád valnou měrou obsazeno jinými sporty. Evropský „soccer“ zůstává pořád až pátým v řadě. Zatímco Super Bowl, zápas o šampiona v americkém fotbale, sleduje v televizi 111 milionů amerických diváků, finále baseballové MLB 22 milionů, jen o málo míň, 20 milionů, se dívá na finále basketbalové NBA. A pak už nastává propad, finále hokejové NHL sleduje v průměru jen 3,9 milionu Američanů a rozhodující zápas Major League Soccer, tedy soutěže ve fotbale, tak jak ho známe v Evropě, toliko 1,4 milionu diváků.  A tomu pak na americkém trhu odpovídají i příjmy z televizních práv, „soccer“ z nich v USA vytluče 65krát méně než americký fotbal.

Zato je v USA „soccer“ stále populárnější mezi dívkami, patří mezi nejoblíbenější univerzitní sporty. A právě ženský fotbal a jeho celosvětový rozvoj je nyní možná nejdynamičtěji se rozvíjející odvětví stále se rozrůstajícího fotbalového organismu.

V Indii se, pravda, fotbal navzdory pokusům o založení profesionální ligy v konkurenci s pozemním hokejem a kriketem ještě pořád moc nechytá. Zato Čína vyhlásila pod přímou záštitou prezidenta Si Ťin-pchinga  jasný program změnit se ze země dominující stolnímu tenisu či sportovní gymnastice ve fotbalovou velmoc. To vše chce dokázat přesto, že se ještě před pár lety nehrála v Číně ani druhá liga, protože prostě v zemi nebylo tolik lidí, kteří by se kopáním do míče vůbec zabývali.

Fotbal nemá v Číně absolutně žádnou tradici, ale jak už je v této zemi zvykem, chtějí tak do deseti let otočit kolem dějin, a tak zakládají stovky fotbalových akademií a za přemrštěné ceny kupují do svých ligových týmů dohasínající světové hvězdy typu Didiera Drogby či nověji Carlose Téveze nebo Oscara. Přičemž jde o opravdu nejlépe placené výměnky na planetě.

 Mít logo na přední části dresu Chelsea znamená úspěšně oslovit stamiliony potenciálních zákazníků.

Tweetni to

Ve jmenovaných zemích se fotbal snaží prodrat k zájmu mas a veřejnosti tak trochu uměle. Všude jinde na planetě mu to ale jde úplně samo. Podle statistik FIFA až 300 milionů lidí na světě fotbal aktivně hraje a miliarda pozemšťanů se o něj zajímá a pravidelně ho sleduje.  Při pohledu na tahle čísla pak klišé, podle nějž se v průběhu 20. století stal fotbal novým náboženstvím, už vlastně nezní až tak šíleně.

Alespoň pár záběrů z jednotlivých mistrovství světa údajně v posledních letech vidělo až 3,2 miliardy osob. To je takřka polovina lidstva.

A právě ze synergie přirozené globálnosti fotbalu a moderních komunikačních technologií vznikl v posledních letech trend, který v propojení s obchodní stránkou věci generuje naprosto neuvěřitelné zisky a činí z nejlepších fotbalistů boháče, kterým můžou závidět i rockové hvězdy a další kolegové z oblasti zábavního průmyslu. Protože jeho součástí se fotbal v průběhu let jednoznačně stal.

Vlastní ekonomika

Rozvoj satelitní a později digitální televize umožnil klubům jako FC Barcelona, Real Madrid, Manchester United, Chelsea, Arsenal, Bayern Mnichov či Paris SG vstoupit na globální trh. A fotbalu se tak otevřela další zlatá brána.

Generace dnešních čtyřicátníků si ještě dobře pamatuje, co bylo z fotbalu k vidění třeba v osmdesátých letech minulého století.  Tedy v Československé televizi. Vysílaly se turnaje typu mistrovství světa a Evropy, ne všechny duely reprezentace a českých zástupců v evropských pohárech. Z domácí ligy několik vybraných zápasů za sezonu a finále Poháru mistrů evropských zemí, Poháru vítězů pohárů a snad i Poháru UEFA. Tečka.

Pár šotů z německé Bundesligy nebo španělské, anglické či italské soutěže jste o víkendu mohli zahlédnout v pozdně večerních Brankách, bodech, vteřinách nebo v pondělí v pořadu Sportovní ozvěny.

Aby mohl studovat progresivní zahraniční trendy v taktice a pojetí fotbalu, trávil Václav Ježek, kouč mistrů Evropy z Bělehradu, řady večerů u kamarádů na televizním vysílači, kde byla technicky možnost sledovat zápasy celé.

Srovnejme to s tím, co je pro fotbalového televizního fandu i v Česku k dispozici dnes. Když si trochu připlatí za kabelovou nebo třeba internetovou televizi, může se týden co týden dívat na Bayern, na Real Madrid, na cokoli, včetně ruské ligy nebo jihoamerických soutěží.

Kouzlo je v tom, že ty nejblyštivější fotbalové hvězdy zajímají fandy nejen v Praze a Rakovníku, ale stejně tak i v Bruselu, Káhiře, v Riu, Tokiu nebo Bangkoku. Všude si za to trochu zaplatí – a když se to celé sečte, vzniká pohádkové bohatství.

Někomu možná přijde úsměvné, že se dnes mladí muži v pražských barech nebaví ani tolik o Spartě či Slavii, ale spíš o letních posilách pro londýnský Arsenal nebo nafilmované penaltě nějaké té hvězdy Barcelony. Ale tohle je trend, který s tím úzce souvisí.

A toho si všímají i firmy, hledající svou propagaci právě na globálním trhu – a fotbalovým klubům, které mají fanoušky po celém světě, proto mohou nabízet odpovídající finanční plnění, které se jim ještě tisíckrát vrátí. Protože mít logo na přední části dresu Chelsea znamená oslovit úspěšně doslova stamiliony potenciálních zákazníků.

Kluby, které se ocitají v tomto světě, rýžují jak na prodeji televizních, tak i marketingových a reklamních práv.  A následně z toho samozřejmě gigantickými smlouvami profitují i hráči, kteří se nyní mimochodem po Evropě pohybují na volném trhu pracovních sil. Což je obrovská změna oproti zvyklostem před rokem 1996, kdy třeba v Itálii mohli hrát v klubu tři cizinci, ať už odkudkoli – a dost.

Belgickému fotbalistovi Marku Bosmanovi šlo před tehdejším Evropským soudním dvorem o to, aby hráči směli po skončení smlouvy bez svolení či sankce od mateřského klubu odejít, kam se jim zachce. Uspěl. A v tu chvíli padly na území Unie pro hráče ze zemí EU i kvóty pro zahraniční hráče, čili příkladně francouzští fotbalisté přestali být v Anglii vnímáni jako cizinci. A mimochodem, teď se hledí se zájmem právě do Británie, jak se do téhle skutečnosti promítne vývoj po brexitu.

Trh se každopádně vytáčí do spirály. Nejdražším přestupem sezony 1999/2000 byl odchod Jürgena Klinsmanna ze Stuttgartu do Interu Milán v přepočtu za 6,5 milionu eur. O deset let později už šel Christian Vieri z Lazia, shodou okolností také do Interu Milán, za 45 milionů eur. Skočme o dalších deset let do sezony 2009/10, kdy byl hitem odchod Cristiana Ronalda z Manchesteru United do Realu Madrid, už za 94 milionů eur. A loni posunul rekord na 105 milionů eur Paul Pogba, Francouz, odcházející z Juventusu Turín do Manchesteru United.

„Fotbal si vytváří vlastní ekonomiku, s vlastní mírou inflace,“ poznamenal k tomu Rob Smyth z listu The Guardian. Poukazuje na to, že v ekonomickém žebříčku jednotlivých klubů, který dlouhodobě sestavuje společnost Deloitte, dominoval v roce 1996 Manchester United s příjmy ve výši 88 milionů liber.  Dvě dekády nato už se nový lídr Real Madrid dostal k sumě 439 milionů liber.

Ta čísla jsou až bláznivá, ale reálná – odpovídají celosvětové popularitě fotbalu, jednotlivých klubů i těch nejzářivějších hvězd, a to na celé planetě. V souvislosti s tím zní ovšem až trochu strašidelně, že kluby čínské ligy, kterou mimo Čínu nesleduje prakticky nikdo, jsou schopny pokoušet se přeplácet hráče ještě víc.

Ale jak kdysi pravil nizozemský fotbalový fenomén Johan Cruijff: „Ještě jsem neviděl pytel peněz, který by uměl za sezonu nastřílet třicet gólů.“

Ať už se budou ve fotbale točit jakékoli sumy, ať se na něj budou dívat miliardy nebo jen strýcové na vesnici přes zábradlí, pěkná kombinace, klička a střela budou fascinovat pořád stejně. A kouzla králů disciplíny přetrvají věky. Všem módním trendům a civilizačním změnám navzdory.

Autor je sportovním redaktorem Aktuálně.cz.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte