Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Rozhovory

Potřebujeme nový plán

Se sociologem Danielem Prokopem o tom, jak se mění česká společnost, zmatku na politické scéně a nových příbězích

ROZHOVOR_Prokop_Jaros
Danielem Prokop • Autor: Milan Jaroš

 

Jak se česká společnost mění ve 21. století?

Politicky zajímavý trend je, že o něco přibylo lidí v předdůchodovém a raném důchodovém věku, kteří jsou kritičtí k polistopadovému vývoji. Jde o generaci, která revoluci zažila na začátku svého produktivního života a později, dnes jim je mezi padesáti a šedesáti devíti lety. Často jsou otrávení z korupce, vymahatelnosti práva a ekonomiky, ale nejsou už tak levicoví jako padesátníci a šedesátníci před deseti patnácti lety. Mají tak tendenci volit strany jako ANO. Častěji důvěřují populistickým politikům – například Andreji Babišovi, který tvrdí, že porevoluční politický systém je prohnilý a on ho vyčistí, a Miloši Zemanovi, který se zase vymezuje proti porevolučním kulturním elitám.

O jak velké skupině se bavíme?

Lidé, kteří důvěřují Babišovi i Zemanovi a nadprůměrně často sdílejí tyto názory, tvoří třetinu populace.

Je to podobná kritika, jakou vidíme i na Západě, kde je nástup populistických politiků jedním z klíčových rysů dnešní doby?

Všichni noví populisté mají společné vytváření distance mezi „dobrým lidem“ a zkaženými institucemi či elitami, které lidu škodí. My ale máme jiná témata. U nás se třeba otázka imigrace, jakkoli to v jednu chvíli bylo velké téma, nikdy nedostala mezi klíčové volební motivace. U nás je hlavním tématem kvalita státní správy, vymahatelnost práva a ekonomika. Asi i proto se témata jako imigrace v Česku už od začátku roku 2016 skoro úplně obrátila na boj vůči „vnitřním nepřátelům“ – veřejnoprávním médiím, kavárně, zastáncům EU apod.

Česká společnost je tedy stále jiná než ta západní?

Máme 35–40 procent lidí, kteří si nemohou dovolit nenadálé výdaje a cestovat. Nemohou tedy mít nějaké dlouhodobé finanční strategie a i připoutání k místu bydliště je jedním z důležitých faktorů jejich životů. Tato vrstva je v některých západních zemích užší. Je tady více lidí, kteří neumí jazyky a mají nižší vzdělání v průmyslovém nebo zemědělském sektoru. Vrstva globalizovaných lidí, kteří se mohou uplatnit prakticky kdekoli a nahlížejí svět v globálním kontextu, je tady zatím úzká.

Co ještě je pro nás typické?

Z hlediska voleb je fascinující a často přehlížená věková struktura. Lidí ve věku 18–27 je zhruba o 600 tisíc méně než lidí věku 35–44 let, kteří se narodili v babyboomu sedmdesátých a osmdesátých let. Díky tomu a nižší účasti u voleb tvoří nejmladší voliči výrazně méně hlasů než voliči starší. Možná i díky tomu se v Česku zatím moc neprosadili extremisté typu Kotleby a Okamury, které často volí mladší lidé. V zemi je tak větší potenciál pro „středový populismus“, jaký představuje Babiš.

To je vše?

Je tu více zajímavých jevů.  První je rozpad velkých vyprávění, s jejichž pomocí se lidé ve společnosti orientují a vzhlížejí k budoucnosti. Socialistický příběh o emancipaci nižších tříd, neoliberální o blahodárnosti trhu a příběh pokroku zajištěný vědou. Všechny zastaraly. Druhý je postindustrializace a nástup ekonomiky služeb, v níž se rozpadl dělnický elektorát, který zastupovala sociální demokracie, do segmentů společnosti, které už je velmi těžké popsat, natož pro ně vytvořit politický program.

Kvůli těmto věcem vládne i zmatek na politické scéně. Rozpadla se loajalita k tradičním stranám a místo nich rozhodují věci, které se mohou rychle změnit. Třeba důvěra a sympatie k jednotlivým osobnostem, názor na dílčí téma, které je dnes klíčové, ale zítra může být rychle nahrazeno nějakým jiným. Zvlášť když žijeme v extrémní podobě toho, co jsme kdysi nazývali videopolitikou – v dennodenním přísunu emotivních informací, které vytvářejí dojem permanentní krize, v níž už jako by na řešení snad ani nebyl čas.

Na Západě teď jako základní příběh funguje vyprávění o rozštěpení mezi elitou a obyčejnými lidmi.

Ano, to je asi nové vyprávění. Do jisté míry existovalo vždy, ale finanční elitu nahradila vágně definovaná kulturní elita, která dobře slouží ke spojení „obyčejného lidu“, který reálně nějak homogenní hodnoty a společné zájmy nemá. Ve „vládě lidu“ tak nakonec můžete mít zástupce největších korporací od Wall Street po energetiku, jak to dnes předvádí Donald Trump.

Co vidíte jako rizika, která nejvíce ovlivňují atmosféru v naší zemi?

Je tu velmi malá extrémní chudoba, mluvíme-li o lidech, kteří by opravdu neměli co jíst. Často se ale přehlíží jedna věc. Máme tu přes 35 procent lidí, kteří si nemohou dovolit nenadálý výdaj kolem deseti tisíc korun. V průzkumech říkají, že jim moc nezáleží na tom, zda tu demokracie je, či není. Nemohou si svobody „užívat“, dovolit si cestovat a trávit volný čas aktivitami, které stojí více peněz. Jsou jako by vyloučeni ze střední třídy, protože si nemohou dovolit to, co je pro střední třídu samozřejmé. Jsou ohroženi zadlužením. Vzhledem k tomu, že mají nižší kvalifikaci, jsou více ohroženi nezaměstnaností. Více na ně dopadá zvyšování výdajů za potraviny, bydlení, energie, zdraví. Těch 35 procent je zhruba průměr v EU, ale je to výrazně více než na Západě, k němuž se chceme blížit.

Tato skupina se zvětšuje, nebo zmenšuje?

Po pravdě se trochu zmenšuje – ale relativně pomalu. Počet lidí, kteří si nemohou dovolit cestovat a nečekané výdaje, se za deset let snížil ze 40 na 35 procent. Vývoj je asi trochu pomalejší, než řada lidí očekávala. A stát tomu příliš nepomáhá např. tím, že v Česku jsou vysoké celkové odvody z nízkých výdělků. Mluvíme o zvyšování minimální mzdy, ale z 12 000 zaplatíte dva tisíce na daních a odvodech. I nelevicoví ekonomové navrhují snížení zatížení malých výdělků. A pak je tu propast v tzv. kulturním kapitálu různých částí společnosti.

Co to znamená?

Člověk kromě příjmu a majetku disponuje dalšími typy kapitálu, z nichž může ten ekonomický v budoucnosti vytěžit. Kulturní kapitál jsou znalosti a vzdělání, které vám zvyšují uplatnitelnost, mobilitu a schopnost reagovat na změny ve společnosti. Tedy vyšší vzdělání a čím dál víc digitální gramotnost. Sociální kapitál jsou vazby na lidi, díky nimž se můžete snáze někam dostat. Pro pochopení voličů populistů nejde zůstat u příjmů. Trumpa volili lidé z oblastí s nízkou vzestupnou mobilitou, manuálně pracující, jejichž profese ztrácí prestiž a jejich vzdělání a znalosti v digitální revoluci zastaraly. Jsou připoutáni k místu svého bydliště a znají hlavně lidi, kteří jsou na tom podobně a nikam jim nepomůžou. Nejsou chudina, ale cítí, že finančně si spíše pohoršili a nemají ty ostatní typy kapitálu, které lze přetavit na ekonomický úspěch. Když je stagnace váš nejlepší životní scénář, slyšíte samozřejmě na příběhy o návratu do padesátých až sedmdesátých let a obrnění se proti vnějším hrozbám.

Je to tedy problém starších generací, které nezachytily včas nové trendy?

Nejen a nevinil bych je. Šance člověka v Česku stále hodně závisí na tom, do jaké rodiny se narodil. Vzdělání dětí se u nás nadprůměrně odvíjí od toho, jaké vzdělání mají jeho rodiče, přestože máme vzdělání zdarma, a tedy je teoreticky dosažitelné pro všechny. Řada lidí je v pasti: děti rodičů, kteří v životě dosáhli jen na základní vzdělání či nejhorší typy učiliště, na nich často končí také. Samozřejmě potřebujeme kvalitní řemeslníky a kvalifikované pracovníky průmyslu, ale máme i učiliště s nezaměstnaností absolventů kolem 15 procent a systém vzdělávání, kde se vzdělanostní dráhy rozdělují velmi brzo, v době, kdy o nich do velké míry rozhodují aspirace rodičů. To posiluje reprodukci nerovností a ještě se to kombinuje s velkou nerovností mezi regiony. V Česku jsou nadprůměrné, některé části země výrazně zaostávají za jinými.

Proč to tak je? Jsme poměrně malá země.

Vlastně nevím. Problém se koncentruje v Sudetech, ale nejen, máme i vnitřní periferie v rámci krajů, které se vylidňují, stárnou, nemají velkou perspektivu. Jaká státní politika se třeba v posledních dvanácti letech na tyto oblasti efektivně zaměřila? To je vlastně velká výzva současného Česka: vyrovnat úroveň regionů. Potřebujeme něco jako New Deal pro zaostávající oblasti.

Která místa jsou nejpostiženější?

Ústecký a Karlovarský kraj a části Moravskoslezského kraje. A nejde jen o nižší mzdy a vyšší nezaměstnanost. Naděje dožití u mužů je v Ústeckém kraji o tři až čtyři roky nižší než v Praze. Je tu nižší vzdělanost – v Česku tvoří vysokoškoláci čtvrtinu pracujících ve věku 24–65 let. Na Ústecku a Karlovarsku je to jen 13–15 procent. Děti tady častěji trpí vzdělávacími a výchovnými problémy. V těchto třech krajích žijí taky dvě třetiny lidí z tzv. vyloučených lokalit. Mapa exekucí ukázala, že tady je výrazně častější předlužení.

Všechny tyto kraje jsou na tom stejně?

Samozřejmě mají velké vnitřní rozdíly. Ale problémy tu jsou častější a přenášejí se na celkovou atmosféru v regionu. Průměrný člověk z těchto krajů v našich výzkumech pro ČT hodnotil kvalitu života v kraji výrazně hůře než nezaměstnaní a nejchudší respondenti z ostatních krajů. A lidé na Ústecku či Moravskoslezsku výrazně hůře vnímali problémy, které nejsou nějak regionálně specifické – třeba soužití s cizinci a přijímání uprchlíků.

Reklama
Reklama

Operační programy na podporu těchto regionů samozřejmě existují. Ale kromě lepšího využívání evropských peněz, z nichž se část na severozápadě, jak známo, rozkradla, by možná pomohlo i snížení zatížení nízkých výdělků daněmi a odvody. Ty by relativně nejvíce zvýšily příjmy v chudších regionech. Pomohla by podpora specifického předškolního vzdělávání pro děti z chudých rodin. Jakákoli tvorba kvalifikovaných míst. Vyšší možnost oddlužení atd.

Kdo je v těchto regionech politicky úspěšný?

Ty nejextrémnější parlamentní strany jako komunisté a Úsvit. A také Andrej Babiš, který posílil například na Ústecku.

Vznikají nějaké periferie i v dalších krajích?

Ano. Před krajskými volbami nám lidé ve výzkumech na více místech říkali, že velké téma je pro ně vylidňování a stárnutí obcí. Lidé v menších obcích reflektují, že komunita stárne, necítí tam větší perspektivu. Silné téma je to například na Vysočině. Politicky je to zatím neuchopené téma.

Je to tak, že zaostávající část společnosti převažuje nad tou úspěšnější?

Neexistují nějaké dvě části společnosti, ani když to zaměříme na ekonomiku. Okolo osmi procent Čechů trpí těžkou materiální deprivací či žije díky sociálnímu vyloučení mimo bytové domácnosti, díky čemuž vypadávají z výzkumů, které chudobu a životní podmínky zkoumají. Dalších zhruba 35 procent trpí nějakou lehčí formou nedostatku – neschopností hradit nenadálé výdaje, nemohou si dovolit dovolenou apod. Životního standardu západní střední třídy, pokud za ni považujeme tamní lidi s příjmem nad dvojnásobek mediánu, dosahuje okolo 10–15 procent Čechů. Pořád tedy existuje velká část lidí, okolo 40 procent, která je mezi těmito „bohatými“ a „chudými“. Není extrémně ohrožena, svoji životní úroveň hodnotí spíše pozitivně, ale její příjmy a úspory nejsou vysoké.

Vidíte nějaký trend, který může výrazně zahýbat společností v budoucnosti?

Ano, je tu ještě jedna nerovnost, která vyplynula z našich výzkumů na školách. V českém školství se výrazně liší mediální gramotnost a základní znalosti o fungování demokracie u žáků gymnázií a středních odborných škol nebo učilišť. Může to dále rozevírat nůžky mezi jakousi elitou a „zapomenutými“ částmi společnosti, které volají po radikálních změnách či návratech.

Ve Francii nedávno vyhrál překvapivě Emmanuel Macron, i když se dlouho sázelo na vítězství populistů. Měl by někdo podobný šanci i v Česku?

Jistě, voliči jsou v tomhle směru otevření různým nabídkám. Klíčové je, aby je někdo jako Macron zformuloval a začal s nimi veřejnost oslovovat. Před šesti lety bychom si vůbec nemysleli, že tady bude Babiš. Takže záleží také na nabídce.

Daniel Prokop (33)

Narodil se v Praze. Vystudoval sociologii se zaměřením na aplikovaný výzkum na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Pracuje ve výzkumné společnosti Median, kde je zodpovědný za politické a sociální výzkumy. Řídil mimo jiné významné mezinárodní výzkumy European Social Survey, ISSP či UNDP Roma Survey 2011. Jako sociolog se zabývá zejména metodikou kvantitativních výzkumů, politickým výzkumem či analýzou chudoby a jejího vlivu na hodnotové proměny.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte