Vesmír jako Platonova jeskyně

Vyrazit směrem k pozadí, rozříznout plátno a utéci skrze cáry namalovaného nebe, přes nějaké harampádí, do skutečné, úzké, tmavé, vlhké ulice, která se pro svou blízkost k divadlu stále nazývá ulicí divadelní, je však opravdová a má všechny hloubky pravdy,“ napsal někdy kolem roku 1918 Franz Kafka. Myslel to nejspíš v osobní rovině, překvapivé výpravy za hranice známého se však tehdy děly i mimo ni. „Skrytou tvář světa“ poodkryly práce Alberta Einsteina a ve dvacátých letech se k nim z úplně jiného konce připojila rodící se kvantová teorie.

K úplnému popisu reality má však věda daleko dodnes. Snaha jej objevit přitom někdy vede k bizarním představám, které by Kafku bezpochyby fascinovaly. Podle jedné z nich dokonce celý vesmír může být jen jakýsi hologram, trojrozměrná projekce informace zaznamenané na dvojrozměrném štítku. Jakkoli je tento pohled odrazem jistých, možná nepřípustně velkých zjednodušení při výpočtech, může naznačovat cosi o skrytém fungování světa.

Nelokální, nepředvídatelný svět

Nejradikálněji „rozřízla plátno“ nedlouho po Kafkově smrti (zemřel v roce 1924) kvantová teorie: Pozorujeme-li v našem běžném světě ptáka na větvi stromu, můžeme si být jisti, že je právě tam a nikde jinde. Vidíme-li dva ptáky na dvou různých větvích, nepochybně jde o dva odlišné živočichy. Co víc, aby jeden z nich ovlivnil toho druhého, musí nějakým způsobem „vyjednávat“ s prostorem, který je od sebe dělí: přeletět jej, překlenout zvukovým signálem a podobně. Náš svět…